Tohle je jedno z nejúžasnějších
zvířat na Zemi.

Tapír.

A tohle...

Tohle je malý tapírek.

Nejroztomilejší mláďátko
živočišné říše.

Zdaleka.

Bez konkurence.

Posledních 20 let svého života 
jsem zasvětila

studiu a ochraně tapírů v Brazílii,

a bylo to vážně báječné.

Ale momentálně silně přemítám,

čeho jsem tím dosáhla.

Říkám si, jestli jsem
opravdu přispěla

k záchraně zvířat, 
která tak miluji.

Dělám pro jejich přežití dost?

Bude to stačit?

Přispívám svým výzkumem k tomu,
aby tapíři přežili,

nebo jen dokumentuji jejich vymírání?

Svět čelí řadě ekologických krizí.

Všichni to denně
vidíme ve zprávách.

Devastace tropických pralesů
a dalších ekosystémů,

klimatické změny; vyhynutí hrozí
tolika živočišným druhům:

tygrům, lvům, slonům, 
nosorožcům,tapírům.

S tímhle druhem tapíra pracuji.
Je to tapír americký.

Největší suchozemský savec 
Jižní Ameriky.

Jsou mohutní. Jsou silní.

Dospělí jedinci váží až 300 kilo.

To je polovina hmotnosti koně.

Jsou nádherní.

Tapíři vesměs žijí v tropických pralesích,
jako je Amazonie,

a bezpodmínečně potřebují
rozlehlé životní prostředí,

kde naleznou dostatek potravy,

aby se mohli rozmnožovat a přežít.

Jejich životní prostředí
je však ničeno

a v některých oblastech 
byli vyhubeni lovem.

A to je velká, velká chyba.

Tapíři jsou pro prostředí, 
kde žijí, mimořádně důležití.

Jsou to býložravci.

Padesát procent jejich stravy
tvoří ovoce,

a když žerou jeho plody,
polykají semínka,

která pak šíří po okolí
prostřednictvím výkalů.

Nepostradatelně přispívají
k utváření a udržování

pralesní struktury a diverzity.

Proto se tapírům také říká
"zahradníci pralesa".

Není to úžasné?

Jen se nad tím zamyslete.

Vyhynutí tapírů by závažně ovlivnilo

biodiverzitu jako celek.

S tapíry jsem začala
pracovat v roce 1996,

mladá a čerstvě po promoci.

Šlo o průkopnický výzkum
i ochranářský projekt.

O tapírech jsme tehdy
prakticky nic nevěděli,

především proto, že se
velmi obtížně studují.

Jsou to noční, samotářská,
velmi plachá zvířata.

A tak jsme o nich začali získávat 
ta nejzákladnější data.

Co tedy ochranář dělá?

V prvé řadě potřebujeme informace.

Potřebujeme výzkum v terénu.

Ochranářská činnost musí být
podepřena dlouhodobým sběrem dat,

a jak jsem vám řekla,
tapíří se studují těžko,

takže jsme museli spoléhat
na nepřímé metody výzkumu.

Museli jsme je odchytit a uspat,

abychom jim na krk
připevnili obojek s GPS

a mohli je sledovat,

což je mezi ochranáři
běžně používaná technika.

Získáme tak informace o tom,
kolik tapíři potřebují prostoru,

jak se pohybují krajinou,

jaké prostředí přednostně obývají

a tak dále.

Potom musíme naše poznatky
rozšířit mezi veřejnost.

Vysvětlit jí, jak zajímavá
a důležitá zvířata to jsou.

Nevěřili byste,
kolik lidí na celém světě

tapíra ani nepozná.

Hodně lidí si myslí,
že tapír je tohle.

(Smích.)

Abyste věděli:
tohle není tapír.

(Smích.)

Je to mravenečník velký.

Tapír mravence nežere.
Vůbec. Nikdy.

(Smích.)

Dále musíme zajistit školení,
vybudovat si zázemí.

Je na nás, abychom
vychovali budoucí ochranáře.

Některé bitvy o záchranu
přírody prohráváme.

Potřebujeme pomoc 
dalších lidí,

a ty lidi je třeba zaučit 
a nadchnout pro věc.

A konečně, my ochranáři,

musíme umět naše podklady využít,

využít nashromážděné poznatky,

abychom o ně opřeli naši
ochranářskou činnost.

První projekt týkající se tapírů

jsme rozběhli 
v Atlantickém pralese

na východě Brazílie,

v jednom z nejohroženějších
biomů na světě.

Ničení Atlantického pralesa

začalo už z kraje 16. století,

když do Brazílie poprvé
dorazili Portugalci

a začala evropská kolonizace
východní části Jižní Ameriky.

Prales byl téměř úplně vykácen

kvůli těžbě dřeva, zemědělství, chovu dobytka
a výstavbě měst.

Pouhých 7 % původního pralesa

zůstalo zachováno dodnes.

Tapíři tam žijí jen
ve velmi skromných,

izolovaných, roztroušených populacích.

V Atlantickém pralese tapíři

migrují přes otevřené pastviny
a zemědělské plochy,

aby se dostali z jednoho kousku
lesa do druhého.

Naší hlavní snahou tak bylo

s pomocí nasbíraných dat stanovit,

kde lze mezi kousky pralesa
zřídit chráněná území

a obnovit ucelené prostředí,

aby tapíři i další zvířata
mohli bezpečně migrovat krajinou.

Po 12 letech v Atlantickém pralese,

v roce 2008, jsme naši činnost
rozšířili na oblast Pantanal

na západě Brazílie,

nedaleko hranic s Bolívií a Paraguayí.

Je to největší sladkovodní 
mokřad na světě,

neuvěřitelné místo

a jedno z nejvýznamnějších
útočišť tapírů amerických.

Práce v Pantanalu nás
mimořádně povzbudila,

protože jsme tu objevili 
velkou a zdravou tapíří populaci,

a tak jsme mohli tapíry studovat

v těch nejpřirozenějších podmínkách,

bez jakéhokoliv rizika.

Kromě obojků s GPS jsme v Pantanalu
používali i další techniku:

fotopasti.

Tento fotoaparát je vybaven
detektorem pohybu,

a když před ním projde zvíře,
tak ho vyfotí.

Díky těmto báječným zařízením

jsme nasbírali
drahocenné informace

o reprodukci a sociální
organizaci tapírů,

což jsou velmi důležité
dílky skládačky,

pokud pracujete
na strategiích ochrany.

A nyní, v roce 2015,
naši činnost opět rozšiřujeme,

a sice na brazilské Cerrado,

oblast otevřených savan a křovinatých
lesů v brazilském vnitrozemí.

Dnes je tato oblast epicentrem
ekonomického rozmachu mé země.

Příroda i divoce žijící zvířata
odsud však rychle mizí

kvůli hrozbám, jako je
již zmíněný chov dobytka,

rozsáhlé plantáže cukrové třtiny a sóji,

pytláctví, srážky s auty
a tak dále.

Přesto tam tapíři stále ještě jsou,

což mě dost povzbuzuje.

Musím ale říct, 
že když projekt v Cerradu začínal,

byl to pořádný šok.

Když projíždíte autem

a podél dálnice vidíte mrtvé tapíry,

když nacházíte stopy po tapírech
uprostřed třtinových plantáží,

kde by neměli být,

když mluvíte s dětmi, kteří vědí,
jak chutná tapíří maso,

protože jejich rodiny
na tapírech pytlačí a jedí je,

trhá vám to srdce.

Po zkušenosti v Cerradu
na mě dopadla

naléhavost celé situace.

A pocit marnosti.

I po dvaceti letech tvrdého boje
za záchranu těchto zvířat

nás pořád čeká ohromný kus práce.
Jinak tapíři vyhynou.

Ale my tomu musíme
nějak zabránit.

Prostě musíme.

Dospěli jsme zkrátka do fáze,

kdy musíme hledat netradiční cesty.

Musíme být mnohem 
vynalézavější než dosud.

Jak jsem řekla, v Cerradu jsou
velký problém srážky s autem.

A tak nás například napadlo,

že na obojky s GPS tapírům
přilepíme reflexivní nálepky.

Stejné jako se lepí na kamiony,
aby se snížilo riziko nehody.

Tapíři přecházejí dálnice po setmění,

takže nálepky snad pomůžou,
aby si řidiči všimnuli,

že něco přechází vozovku,
a ubrali trochu plyn.

Zatím je to jen nápad na zkoušku.

Teprve udivíme, zda mrtvých tapírů
na silnicích opravdu ubude.

Hlavní ale je,

že právě takové nápady
bychom nejspíš měli zkoušet.

A i když i teď bojuji
uvnitř s pochybami,

uzavřela jsem
s tapíry dohodu.

Jsem bytostně přesvědčena,

že záchrana tapírů je můj úkol.

Hořím pro něj
a nejsem sama.

Mám za sebou ohromnou síť lidí,
kteří nás podporují,

a rozhodně toho nikdy nenechám.

Budu to dělat dál,
nejspíš až do konce života.

Budu to dělat pro Patricii,
moji jmenovkyni,

jednoho z prvních tapírů,
které jsme odchytili a sledovali,

před mnoha, mnoha lety.

Pro Ritu a jejího syna
Vincenta z Pantanalu.

Pro Teda, tapíří mládě,
které jsme odchytili

loni v prosinci, rovněž v Pantanalu.

Budu to dělat dál

pro stovky tapírů, které
jsem tak ráda poznala,

a pro řadu dalších, s nimiž se
určitě ještě setkám.

Tahle zvířata si zaslouží péči.

Potřebují mě. Potřebují nás.

A víte co? My, lidské bytosti,
si zasloužíme žít ve světě,

kde můžeme mít
potěchu i prospěch

nejenom z tapírů,

ale i dalších nádherných zvířat,

ať už dnes, nebo zítra.

Děkuji vám.