Chci vám říci příběh o jedné dívce. Ale nemůžu vám říct její pravé jméno. Tak jí říkejme třeba Hadiza. Hadize je dvacet let. Je stydlivá, ale má krásný úsměv, který jí rozzáří tvář. Ale má neustále bolesti. A nejspíš bude muset brát léky po celý zbytek svého života. Chcete vědět proč? Hadiza je dívka z Chiboku a 14. dubna 2014 byla unesena teroristickou skupinou Boko Haram. Nicméně se jí podařilo uniknout tím, že vyskočila z nákladního auta unášejícího dívky. Ale když přistála, zlomila si obě nohy a musela se plazit po břiše, aby se schovala ve křoví. Řekla mi, že se bála, že se pro ni Boko Haram vrátí zpět. Byla jedna z 57 dívek, které se ten den zachránily výskokem z nákladních aut. Tento příběh vyvolal, zcela právem, vlnu diskusí napříč světem. Lidé jako Michelle Obamová, Malála a další protestovaly proti událostem a zhruba ve stejné době -- tehdy jsem totiž žila v Londýně -- jsem byla vyslána z Londýna do Abuji zúčastnit se Světového ekonomického fóra, které Nigérie poprvé hostila. Ale když jsme dorazili, bylo jasné, že po městě koluje jen jediný příběh. Začali jsme vyvíjet tlak na vládu. Vytrvale jsme kladli otázky ohledně jejich kroků k získání dívek zpět. Pochopitelně však nebyli příliš nadšeni z našeho neustálého vyptávání a řekněme jen, že jsme obdrželi slušné množství "alternativních faktů". (Smích) Vlivní Nigerijci nám tehdy říkali, že jsme naivní a že nechápeme politickou situaci v Nigérii. Ale také nám řekli, že příběh o dívkách z Chiboku byla falešná zpráva. Bohužel, tento výmysl přetrval a i dnes je v Nigérii mnoho lidí, kteří věří, že dívky nikdy uneseny nebyly. A přesto jsem mluvila s lidmi jako tito -- otřesení rodiče, kteří nám řekli, že v den, kdy Boko Haram unesl jejich dcery, běželi do lesa Sambisa za vozidly unášejícími jejich dcery. Byli ozbrojeni mačetami, ale byli nuceni vrátit se, protože Boko Haram měl zbraně. Na dva roky se zprávy začaly zabývat jinými tématy a dva roky jsme o dívkách mnoho neslyšeli. Všichni předpokládali, že zahynuly. Ale loni v dubnu jsem obdržela toto video. Toto je snímek z videa, které Boko Haram natočil jako důkaz jejich života a prostřednictvím zdroje jsem obdržela toto video. Ale než jsem ho mohla zveřejnit, musela jsem cestovat na severovýchod Nigérie a mluvit s rodiči, abych si video ověřila. Na potvrzení jsem nemusela čekat dlouho. Jedna z matek mi po zhlédnutí videa řekla, že kdyby se mohla natáhnout do notebooku a vytáhnout z něj své dítě, tak by tak učinila. Jen vy z publika, kdo jste rodiči jako já, si dokážete představit muka, kterými si ta matka prošla. Toto video odstartovalo vyjednávání s Boko Haram. A jeden nigérijský senátor mi řekl, že do vyjedávání se pustili jen díky tomuto videu, neboť už dlouho považovali dívky z Chiboku za mrtvé. Loni v říjnu bylo osvobozeno jednadvacet dívek. Bohužel, téměř 200 jich je stále pohřešovaných. Musím se přiznat, že jsem nebyla nestrannou pozorovatelkou, co se týče tohoto příběhu. Jsem rozčilená, když si vzpomenu na všechny promarněné příležitosti k záchraně těchto dívek. Jsem rozčilená, když pomyslím na to, co mi řekli jejich rodiče: že kdyby byly dcerami bohatých a mocných, byly by nalezeny mnohem dříve. A jsem rozčilená z toho, že falešné informace, podle mého názoru, způsobily zpoždění; zčásti to byl důvod, proč se dívky nevrátily dříve. Tohle svědčí o tom, jak velké nebezpečí pramení z falešných zpráv. Co s tím tedy můžeme dělat? Jsou tu někteří velmi chytří lidé, chytří inženýři z Googlu a Facebooku, kteří se snaží používat technologie k zastavení šíření falešných zpráv. Ale přesně si myslím, že každý z nás -- vy i já -- v tom hrajeme důležitou roli. My jsme ti, kteří sdílí obsah. My jsme ti, kteří tyto příběhy sdílí na internetu. V dnešní době jsme všichni propagovateli a za to, co sdílíme, neseme odpovědnost. Když pracuji jako novinářka, musím kontrolovat a ověřovat informace. Věřím svým instinktům, ale neustále si kladu otázky. Proč mi ten člověk vypráví tu historku? Co může získat tím, že sdílí tyto informace? Má něco za lubem? Jsem přesvědčena, že my všichni si musíme klást podobné otázky ohledně informací, na které narazíme na internetu. Výzkumy prokázaly, že někteří z nás sdílí příběhy, a přitom zběžně zhlédnou pouze titulek. Kdo z nás to už udělal? Vím, že já ano. Ale co kdybychom přestali na informace, které objevíme, pohlížet jen povrchově? Co kdybychom se zastavili a pomysleli na možné následky informací, které předáváme dál, a jejich potenciál k zažehnutí násilí či nenávisti? Co kdybychom se zastavili a pomysleli na skutečné následky informací, které sdílíme? Mockrát vám děkuji za pozornost. (Potlesk)