Všimli jste si někdy, že vám něco plave v zorném poli? Může to vypadat jako červ nebo průsvitná kapka. Zmizí pokaždé, když se na něj soustředíte, a objeví se znova, když se podíváte jinam. Ale nevyplachujte si oči! Pozorujete jen běžný úkaz, kterému říkáme plaváček. Odborně se jim říká muscae volitantes, latinsky "polétavé mušky," a jak název napovídá, dokáží být protivné. Nejsou to broučci nebo jakékoli vnější objekty. Existují přímo ve vašem oku. Můžou působit živě, hýbou se a mění tvar. Ale živé nejsou. Plaváčci jsou objekty, které vrhají stín na sítnici, na světlocitlivou tkáň za naším okem. Jde o kousky tkáně, červené krvinky, nebo shluky proteinů. Protože se vznášejí uvnitř oka, v gelovité náplni zvané sklivec, hýbou se spolu s pohybem oka, a pohupují se, když se oko zastaví. Většinou jsou jen stěží viditelné. Jsou zřetelnější, když se přiblíží k sítnici. Jako když ruku pod lampou přiblížíte ke stolu a získáte tím ostřejší stín. Plaváčci jsou obzvlášť nápadní při pohledu na jednolitou plochu, třeba monitoru počítače, sníh nebo jasné nebe. Zde vám souvislé pozadí umožní plaváčky rozlišit. Čím jasnější je světlo, tím víc se stáhne zornice. Podobného efektu dosáhneme výměnou zdroje rozptýleného světla za jednoduchou žárovku, i takto se stín proostří. Existuje i další vizuální jev, který se plaváčkům podobá, i když s nimi nesouvisí. Pokud vidíte míhající světelné tečky, při pohledu na jasné nebe, zažíváte mžitky, neboli entoptický jev modrého pole. V jistém smyslu jde o pravý opak plaváčků. Tentokrát nevidíte stíny, ale pohyblivá okna, která pouští světlo přímo do sítnice. Tato okna vznikají z bílých krvinek, které plují cévami v povrchu sítnice. Leukocyt může být tak velký, že cévu skoro vyplní a vytvoří před sebou mezeru v plazmě. Tato mezera i bílá krvinka jsou průsvitné modrým světlem, narozdíl o červených krvinek v okolí. V daném místě tak vidíme tečku bílého světla, jak kopíruje cévní trasy v rytmu našeho pulsu. Za ideálních podmínek můžete za tečkou vidět i něco jako tmavý ohon. Jsou to červené krvinky, nahromaděné za leukocytem. Některá vědecká muzea mají ukázka projekce modrého světla, dovolující pozorovat tyto mžitky mnohem jasněji než obvykle. I když takový efekt může zažít každý z nás, množství a druhy se velmi liší. Plaváčků si často vůbec nevšimneme, náš mozek se učí je nevnímat. Pokud je ale plaváčků mnoho, nebo jsou tak velké, že narušují vidění, mohou naznačovat vážnější stav, který bude vyžadovat léčbu. Ve většině případů ale entoptické jevy, jako jsou plaváčky nebo mžitky, jen mírně připomínají, že co zdánlivě vidíme, závisí stejnou měrou na naší biologii a mysli, jako na věcech tam venku.