Mé projekty jakožto arabské fotografky byly vždy hojně inspirovány mými vlastními zážitky. Vášeň pro vědění, kterou jsem v sobě objevila a která mi umožnila překonat bariéry, jež mě dělily od lepšího života, mi byla také motivací pro projekt Umím číst a psát. Vedena svou vlastní zkušeností, jelikož ani mně nebylo nejprve umožněno dále studovat, jsem se rozhodla prozkoumat a zdokumentovat příběhy dalších žen, které své životy změnily vzděláním; odkryly a zpochybnily překážky, které jim stály v cestě. Zabývala jsem se mnoha problémy vzdělávání žen, s ohledem na rozdíly mezi arabskými zeměmi, založené na ekonomických a sociálních faktorech. Jsou mezi nimi negramotnost žen, v této oblasti poměrně vysoká; vzdělávací reformy; programy pro studentky, které školu nedokončí; i politické aktivity univerzitních studentek. Na začátku nebylo vždy lehké ženy k účasti na projektu přesvědčit. Teprve když jsem jim vysvětlila, jak jejich příběh může ovlivnit životy dalších žen a že ve své vlastní komunitě budou pro ostatní vzorem, některé z nich přikývly. Snažila jsem se o společný, reflexivní přístup, proto jsem je požádala, aby na své fotografie napsaly svými vlastními slovy vzkaz. Fotografie jsme potom vystavily v některých třídách, aby inspirovaly a motivovaly další ženy, které procházejí podobným vzděláním a situacemi. Jemenská učitelka Aisha napsala: „Chtěla jsem se vzdělávat, abych byla nezávislá a nemusela se ve všem spoléhat na muže.“ Jedna z prvních účastnic byla Umm El-Saad z Egypta. Když jsme se seznámily, neuměla se skoro ani podepsat. Absolvovala devítiměsíční kurz čtení vedený místní neziskovou organizací na předměstí Káhiry. Po několika měsících už vtipkovala, že manžel vyhrožuje zákazem dalších hodin, protože zjistil, že jeho nyní gramotná žena mu čte smsky. (Smích) To od ní nebylo pěkné. Kvůli tomu se ale Umm El-Saad do programu samozřejmě nepřihlásila. Viděla jsem na ní, jak si chce sama zařídit jednoduché každodenní úkoly, maličkosti, které považujeme za samozřejmost, od přepočítání peněz na trhu až po pomáhání dětem s úkoly. I přes svou chudobu a omezené názory komunity, která vzdělávání žen znevažuje, Umm El-Saad a její egyptské spolužačky po čtení a psaní dychtily. V Tunisku jsem potkala Asmu, jednu ze čtyř aktivistek, se kterými jsem dělala rozhovor. Tato ateistka a studentka bioinženýrství je hodně aktivní na sociálních sítích. O své zemi, která se pyšní tzv. Arabským jarem, říká: „Vždycky jsem snila o tom, že objevím novou bakterii. Teď po revoluci se tu jedna objeví každý den.“ Asma tím myslela vzestup náboženského fanatismu v regionu, který zejména pro ženy představuje další překážku. Ze všech žen, které jsem poznala, mě nejvíc zasáhla Fayza z Jemenu. Fayza musela odejít ze školy, když se v osmi letech vdala. Toto manželství trvalo rok. Ve 14 se stala třetí ženou 60letého muže, a když jí bylo 18, byla z ní rozvedená matka tří dětí. I přes svou chudobu, společenské postavení rozvedené ženy v ultrakonzervativní společnosti, a přes nesouhlas rodičů se Fayza rozhodla vrátit do školy. Věděla, že nad svým životem může získat kontrolu jen pomocí vzdělání. Teď je jí 26. Získala grant od místní neziskové organizace, aby si mohla zaplatit obchodní studia na univerzitě. Chce si najít práci, pronajmout si byt a vzít si k sobě zpět své děti. V arabských zemích teď probíhají ohromné změny, boje, které musejí ženy svádět jsou nesmírné. Tak jako ženy, které jsem fotila, jsem i já musela překonat mnoho překážek, abych se mohla stát fotografkou. Hodně lidí mi přitom říkalo, co smím a nesmím. Umm El-Saad, Asma a Fayza, ale i mnoho dalších žen v arabském světě nám ukazují, že je možné překonat překážky na cestě za vzděláním, jež, jak vědí, je nejlepším prostředkem k lepší budoucnosti. Nyní bych ráda skončila citátem Yasminy, jedné ze čtyř aktivistek, se kterými jsem mluvila v Tunisku. Yasmina napsala: „Zpochybňujte svá přesvědčení. Buďte tím, kým chcete být, ne tím, koho z vás chtějí mít. Nenechte se zotročovat, narodily jste se přece svobodné.“ Děkuji. (Potlesk)