Každé čtyři sekundy je někomu diagnostikována Alzheimerova choroba. Ta je nejčastější příčinou demence. Postihuje přes 40 milionů lidí na celém světě avšak vědcům se stále nedaří najít na ni lék. Německý psychiatr Dr. Alois Alzheimer poprvé popsal její symptomy v roce 1901, když si u jedné pacientky všiml zvláštních problémů, které zahrnovaly poruchy spánku, narušenou paměť, radikální změny nálad a stále větší zmatenost. Po smrti pacientky měl Alzheimer možnost provést pitvu a ověřit si svoji doměnku, že její symptomy byly způsobeny odchylkami ve struktuře mozku. To, co našel pod mikroskopem, byly viditelné změny mozkové tkáně ve formě proteinů s patologickou konformací, zvaných plaky a neurofibrilární klubka. Tyto plaky a klubka společně ničí mozkové struktury. Plaky vznikají, když je protein v buněčné membráně obklopující nervové buňky štěpen určitým enzymem, který vede k tvorbě proteinů amyloidu beta, jež jsou lepivé a mají tendenci se shlukovat. Toto shlukování vede ke vzniku útvarů, které známe pod názvem plaky. Tyto shluky blokují přenos signálů, a tedy komunikaci mezi buňkami a zdá se, že také vyvolávají imunitní reakce, které způsobují destrukci postižených nervových buněk. Neurofibrilární klubka u Alzheimerovy choroby jsou tvořeny proteinem zvaným tau (τ-protein). Nervové buňky mozku obsahují síť tubulů, které kromě jiného slouží jako dálnice pro přepravu živin. Tau protein obvykle zajišťuje, že jsou tyto tubuly rovné, což umožňuje molekulám volný průchod. Ovšem u Alzheimerovy choroby se tento protein skládá do formy vláken nebo klubek. To vede k rozpadu tubulů, což znemožňuje výživu nervových buněk a vede k buněčné smrti. Destruktivní párování plaků a klubek začíná nejprve v oblasti hipokampu, který je zodpovědný za tvorbu vzpomínek. Proto je ztráta krátkodobé paměti obvykle prvním příznakem Alzheimera. Tyto proteiny dále postupně napadají další části mozku a způsobují specifické změny signalizující různá stádia této nemoci. V přední části mozku tyto proteiny ničí schopnost logického úsudku. Dále se šíří do oblasti, která řídí emoce a vedou k nevyzpytatelným výkyvům nálad. V horní části mozku způsobují paranoiu a halucinace a jakmile dosáhnou zadní čísti mozku, tak plaky a klubka společně vymažou nejhlubší vzpomínky. Nakonec jsou zasažena centra řídící srdeční činnost a dýchání, což vede ke smrti. Nesmírně destruktivní povaha této choroby inspirovala mnoho vědců k hledání její léčby, ale v současnosti se zaměřují na zpomalení průběhu nemoci. Jeden typ podpůrné léčby pomáhá redukovat degradaci acetylcholinu, důležitého chemického mediátoru v mozku, jehož hladina se u pacientů s Alzheimerovou chorobou snižuje z důvodu odumírání nervových buněk, které ho produkují. Dalším možným řešením je vakcína, která učí imunitní systém napadat plaky beta amyloidu dříve, než se začnou shlukovat. Stále ovšem potřebujeme najít skutečný lék. Alzheimerova choroba byla popsána před více než stoletím, a přesto jí stále dobře nerozumíme. Možná jednoho dne pochopíme přesné mechanismy, které stojí za touto hrozbou, a přijdeme s řešením.