Míval jsem vracející se sen, v kterém přicházím do místnosti plné lidí a snažím se nenavázat s nikým oční kontakt. Dokud si mě někdo nevšiml a já začnu panikařit. Ta osoba ke mně přijde a povídá: "Ahoj, mé jméno je X Y" A jak se jmenuješ ty? A já jsem potichu, nedokážu odpovědět. Po chvíli trapného ticha povídá: "Zapomněl si snad své jméno?" A já stále zticha. A poté, pomalu, se všichni ostatní začnou ke mně otáčet a ptát se skoro jedním hlasem: (voice-over několika hlasů) "Zapomněl si snad své jméno?" Jak jsou hlasy stále hlasitější, chci odpovědět, ale nedělám to. Jsem vizuální umělec. Něco z mé práce je vtipné, a něco docela srandovní takovým trpkým humorem. A jedna věc, kterou skutečně zbožňuji, je tvoření těchto animací, kde namlouvám mnoho druhů postav Byl jsem medvídek. "Ahoj!" (smích) SS: Byl jsem velrybou. "Ahoj!" (smích) SS: Byl jsem přáníčkem. "Ahoj!" (smích) SS: Můj oblíbený - Frankesteinovo monstrum. "Ahoj!" (smích) SS: U této role jsem si celkem zabručel. Před pár lety jsem vytvořil tohle vzdělávací video o historii video her. A pro tohle video jsem musel jít do postavy ze hry Space Invader. "Ahoj!" SS: Splnění snu, vážně! (smích) A když jsem to video zveřejnil online, jen jsem seděl u počítače mačkaje tlačítko "obnovit", natěšen na reakce a odpovědi. Přišel první komentář. "Dobrá práce" SS: Ano! Zmáčkl jsem "obnovit". "Výborné video! Těším se na další" SS: Tohle byla jen první část dvojdílného videa. Chystal jsem se začít pracovat na té druhé. Zmáčkl jsem "obnovit". "Kde je část DRUHÁ? KDEEE? Potřebuji ji HNEEED. :P" (smích) SS: Lidé a nejen má mamka o mne říkali hezké věci na internetu! Cítil jsem, že to konečně přišlo. Zmáčkl jsem "obnovit". "Jeho hlas je otravný. Bez urážky." SS: OK, neuražen. Obnovit. "Mohl bys to udělat znovu tentokrát bez burákového másla v puse?" SS: OK, alespoň je odezva tak nějak konstruktivně kritická. ."Obnovit" "Prosím nepoužívej tenhle hlas znovu, jen těžko je mu rozumět." SS: "obnovit" "Nemohl jsem sledovat kvůli indickému přízvuku." SS: OK, OK, OK, dvě věci. První, nemám indický přízvuk, mám pákistánský, OK? A druhá, celkem zjevně mám pákistánský přízvuk. (smích) Ale podobné komentáře přicházely dále, tak jsem přišel na to, že bych je měl prostě ignorovat a začít pracovat na druhé části videa. Nahrál jsem moje audio, ale pokaždé, když jsem se dostal na editaci, tak jsem prostě nemohl. Úplně pokaždé mne to vracelo do dětství, kdy jsem měl s mluvením velké problémy. Koktal jsem odnepaměti. Jako kluk ve třídě, který by nikdy nezvedl ruku, aby se na něco zeptal nebo aby odpověděl. Když zvonil telefon, běžel jsem do koupelny, abych ho nemusel zvedat já. Když to bylo pro mě, rodiče řekli, že nejsem doma. V koupelně jsem strávil spoustu času. Nesnášel jsem představování se, obzvláště ve skupinách. Vždy jsem koktal své jméno a někdo by řekl: "Zapomněl si snad své jméno?" A pak by se všichni zasmáli. Tenhle vtípek nikdy neomrzel. (smích) Strávil jsem své dětství v pocitu, že když promluvím, bude hned jasné, že je něco se mnou špatně, že nejsem normální. Takže jsem zůstal většinou potichu. Takže jak vidíte, bylo pro mě velkým krokem používat vlastní hlas ve své tvorbě. Pokaždé, když jsem nahrál audio, potýkal jsem se s tím, že jsem každou větu řekl mnohokrát, takže jsem se pak vracel a vybral tu, o které jsem si myslel, že stojí za prd nejméně. Audio editace je jako Photoshop na váš hlas. Můžete ho zpomalit, zrychlit, udělat ho hlubší, přidat ozvěnu. A kdybych se zakoktal v průběhu, a kdybych se zakoktal v průběhu, jen se vrátím, a opravím to. Je to kouzlo. Používání mého velmi upraveného hlasu v mé tvorbě bylo pro mě možností, jak znít sám sobě normálně. Ale po komentářích k videu, už mi to nedávalo pocit normálnosti. Tak jsem přestal svůj hlas, ve své tvorbě používat. Od té doby jsem hodně přemýšlel, co znamená být normální. Přišel jsem na to, že "normální" má hodně co do činění s očekáváním. Dám vám příklad. Narazil jsem na příběh o antickém autorovi Homérovi. Homér, ve svých dílech zmínil jen velmi málo barev. A když už tak udělal, zdá se, že ještě k tomu tak nějak špatně. Například moře je popisováno jako vínově rudá. tváře lidí jsou občas zelené a ovce jsou fialové. Ale ne jenom u Homéra. Když si projdete celou starověkou literaturou -- starověké Číny, Islandu, Řecka, Indie a dokonce i původní hebrejskou bibli -- všude je zmíněno jen pár barev. Nejpopulárnější teorie, proč tomu tak může být je, že kultury si začaly uvědomovat barvu, až poté, co ji dokázaly samy vyrobit. Takže v podstatě, barvu uvidíte, až když ji dokážete vyrobit. Barva jako je červená nebyla pro mnoho kultur těžká na výrobu -- začali jí vidět jako barvu relativně dost brzo. Ale barvu jako modrá, na výrobu mnohem náročnější -- neumělo mnoho kultur po delší dobu vyrobit. A stejně tak ji do té doby neviděli. Takže mezitím, přestože byla všude okolo nich, ji jednoduše neměli schopnost vidět. Byla neviditelná. Nebylo to pro ně divné. A tento příběh mi pomohl zasadit své zkušenosti do kontextu. Takže, když jsem si poprvé přečetl ty komentáře, moje počáteční reakce byla, si brát všechno velmi osobně. Ale ti lidé nevěděli, jak nesebevědomý jsem ohledně svého hlasu. Většinou reagovali na můj přízvuk – není běžné, aby vypravěč měl přízvuk. Ale přesto, co je vlastně normální? Víme, že hodnotitelé najdou více chyb ve vašem psaní, pokud si myslí, že jste černoch. Víme, že profesoři méně pomíhají studentům z menšin nebo studentkám. A víme, že životopisy s "bělošsky" znějícím jménem dostávají více odpovědí, než ty s "černošsky" znějícími. Proč to tak je? Kvůli našim očekáváním toho, co je normální. Myslíme si, že je normální, když černoch student má chyby v psaní. Myslíme si, že je normalní, když studentka nebo student z menšiny neuspěje. A myslíme si, že je normální, přijmout do zaměstnaní jako tu lepší volbu bělocha než černocha. Ale výzkumy také ukazují, že tento druh diskriminace, ve většině případů, je prostě nadržování, jehož příčinou, je spíše pomoc těm, ke který máte blíž, než chuť ublížit těm, ke kterým tak blízko nemáte. A dělat si odstup od cizích začíná už ve velmi útlém věku. Nechte mě uvést příklad. Jedna knihovna, která katalogizuje postavy ze sbírek dětských knih vydaných každý rok, zjistila, že v roce 2014 jen okolo 11 procent knih mělo nebělošskou postavu. A jen rok před tím tohle číslo bylo jen okolo 8 procent, přestože polovina dnešních amerických dětí má své rodinné pozadí z menšin. Polovina. Takže tu jsou dva problémy. Zaprvé, dětem se říká, že mohou být kdokoliv, dělat cokoliv, a přesto většina příběhů, které si děti čtou, jsou o lidech, kteří nejsou jako oni. A zadruhé, většinové skupiny si neuvědomují rozsah své podobností s menšinami -- sdílíme každodenní zkušenosti, naděje, sny, obavy, a lásku k hummusu. Je vynikající! (smích) Tak jako modrá barva pro starověké Řeky, nejsou menšiny částí toho, co vidíme jako normální, protože "normální" je prostě následkem vlivu našeho minulého a současného prostředí. A tady začínají být věci složitější. Dokáži přijmou předexistenci chápaní "normálnosti" kdy -- normální je dobré, a vše ostatní mimo to, dle této velmi strohé definice, je špatné. Nebo můžu zpochybnit tu dohodu o "normálnosti" svou tvorbou a svým hlasem a svým přízvukem a jak tu stojím na jevišti, přestože jsem z toho podělaný a raději bych byl ve své koupelně. (smích) (potlesk) Pomalu začínám používat svůj hlas znovu ve své tvorbě. A je to fajn. Neznamená to, že se nezhroutím až mi příště řeknou, že huhlám jakobych měl burákové máslo v puse. (smích) Jenom to znamená, že mnohem lépe chápu, co je v sázce, a že vzdát se není řešením. Starověcí Řekové se přece jednou neprobudili a neřekli si: Ta obloha je modrá. Trvá dlouho, než lidé uchopí, co dlouho ignorovali. Takže musíme neustále zpochybňovat naše chápání "normálního", protože toto nám jednou, jako společnosti, umožní uvidět nebe, takové, jaké ve skutečnosti je. "Děkuji, děkuji vám, děkuji, děkuji, děkuji vám. Gghrhg = Děkuji (smích) SS: Děkuji vám. (potlesk)