Co znamená trávit dobře čas? Já trávím spoustu času přemýšlením nad tím, jak mám trávit čas. Možná až moc. Jsem tím asi posedlý. To říkají moji přátelé. Já si však myslím, že vlastně musím, protože v dnešní době se mi zdá, že mi okamžiky jaksi protékají mezi prsty a cítím, jako by mi s nimi pokaždé zmizel kousek mého života. Konkrétně mám pocit, že mi ty chvilky kradou věci jako jsou třeba technologie - pořád něco kontroluji. Uvedu příklad. Když na vás vyskočí tento e-mail - kolik z vás už dostalo takový e-mail? Někdo mě označil na fotce. Když na mě toto vyskočí, neudržím se a musím to hned rozkliknout. Protože co když je ta fotka trapná? Takže na to musím hned kliknout. Ale u toho kliknutí to neskončí, ve skutečnosti tam strávím dalších 20 minut. (smích) Ale co je nejhorší, já vím, že to tak bude, a i když vím, co se stane, nezabrání mi to i příště kliknout. Nebo jsem v této situaci: kontroluji e-maily a potáhnutím dolů je aktualizuji. Ale co se nestane: o minutu později znovu potáhnu, abych je aktualizoval. Proč to dělám? Vždyť to nedává žádný smysl. Napovím vám, proč se toto děje. Co podle vás vydělává ve Spojených státech víc než kina, zábavní centra a baseball dohromady? Automaty. Jak mohou automaty vydělávat takové peníze, když tam házíme jen drobné? Hrajeme přece s mincemi. Jak je to možné? Věc se má tak, že... můj telefon je automat. Pokaždé, když ho vezmu do ruky, hraji automaty, abych zjistil, co vyhraji. Co získám? Pokaždé, když kontroluji e-mail, hraji automaty a ptám se: "Co vyhraji?" Pokaždé, když listuji příspěvky, hraji automaty, abych zjistil, co dalšího ještě vyhraji. A jde o to, že zas, i když přesně vím, jak to funguje, a já jsem designér, přesně rozumím, co za tím je, vím přesně, co se děje, ale ani tak nemám na výběr, stejně mě to pohltí. Tak co s tím budeme dělat? Protože máme jen dvě možnosti: buď všechny technologie, nebo žádné. Buď jste online, neustále připojení a rozptylovaní, anebo jste offline, ale pak si říkáte: "Nepřijdu o něco důležitého?" Jinak řečeno, buď jste vyrušováni, nebo se bojíte, že vám něco unikne. Je to tak? Takže musíme znovu zavést možnost volby. Chceme mít takový vztah k technologiím, který nám vrátí možnost si zvolit, jak s nimi budeme trávit čas, a k tomu budeme potřebovat pomoc designérů, protože rozumět tomu nám nestačí. Budeme potřebovat lepší design. Jak by to mělo vypadat? Pojďme se podívat na příklad, který všichni známe: chat - textové zprávy. Vezměme si dvě osoby. Nancy je nalevo a pracuje na dokumentu a John je napravo. A John si najednou vzpomene: "Musím Nancy poprosit o ten dokument, než na to zapomenu." A jakmile jí tu zprávu pošle, odvede tím její pozornost. Tohle si děláme pořád, bezohledně se rozptylujeme. A přijde nás to dost draho, protože po každém vyrušení nám trvá průměrně 23 minut, než se začneme znovu soustředit. Ve skutečnosti se zastavíme nad dvěma jinými úkoly, než se vrátíme k tomu, co jsme původně dělali. Prokazuje to výzkum Glorie Markové společně se výzkumem Microsoftu. A její výzkum také ukazuje, že to dokonce posiluje špatné návyky. Čím častěji nás vyrušuje okolí, tím máme větší tendenci rozptylovat sami sebe. Ve skutečnosti sami sebe vyrušíme jednou za tři a půl minuty. To je šílené! Jak to tedy napravit? Protože Nancy a John řeší dilema "všechno, nebo nic", Nancy by se chtěla odpojit, ale potom by měla starost: "Co když mi něco důležitého unikne?" Design dokáže tento problém vyřešit. Řekněme, že máme zase Nancy nalevo a Johna napravo. A Johna napadne: "Musím poslat Nancy ten dokument." Ale tentokrát může Nancy dát najevo, že se soustředí. Řekněme, že na stupnici nastaví: "Potřebuji se 30 minut soustředit", a je to - může se soustředit. Když jí teď John pošle zprávu, může si ten úkol v duchu odškrtnout, protože to potřeboval, napadlo ho to a musel to vyřešit, než na to zapomene. Ale teď čeká ta zpráva ve frontě, aby se Nancy mohla dále soustředit, ale John už na to může klidně přestat myslet. Tohle však může fungovat, jen pokud je splněna ještě jedna věc, totiž když bude Nancy vědět, že ji i přesto může John vyrušit v opravdu naléhavé záležitosti. Ale místo sledu neustálých, náhodných a zbytečných vyrušení teď vyrušujeme, jen když je potřeba. Takže tu jde o dvě věci. Jednak dáváme Nancy i Johnovi novou možnost volby. Ale pak je tu ještě jedna drobnost. A to, že měníme otázku, na kterou odpovídáme. Místo toho, aby cílem bylo navrhnout chat tak, aby bylo snadné poslat zprávu - to je cílem té aplikace, mělo by být opravdu snadné poslat někomu zprávu - měníme cíl v něco hlubšího, co má i lidskou hodnotu, totiž vytvořit co nejkvalitnější komunikaci ve vztahu mezi dvěma lidmi. Takže jsme si stanovili vyšší cíl. Jenže zabývají se vůbec designéři něčím takovým? Chceme diskutovat o tom, jaké jsou tyto hlubší lidské cíle? Řeknu vám jeden příběh. Asi tak před rokem a něco jsem pomáhal organizovat setkání několika předních technologických designérů s Thich Nhat Hanhem. Thich Nhat Hanh je mezinárodním představitelem mindfulness meditace. A bylo to úžasné setkání. Jen si to představte: na jedné straně místnosti máte skupinu ajťáků, a na druhé straně dlouhé hnědé hábity, oholené hlavy, skupinu budhistických mnichů. A otázky se týkaly nejhlubších lidských hodnot, jako jak má vypadat budoucnost technologií, pokud design bere v úvahu nejhlubší otázky a lidské hodnoty. A během naší diskuze jsme začali pozorněji naslouchat, jaké by ty hodnoty měly být. Thich Nhat Hanh žertoval: Co kdyby místo kontroly pravopisu byla kontrola vnímání významu, která by podtrhla slovo, které by bylo nevhodné - mohlo by se třeba někoho dotknout. Ale vedou se tyto diskuze i v běžném životě, nejen na těchto setkáních designérů? Odpověď je ano a mým oblíbeným příkladem je Couchsurfing. Pokud Couchsurfing neznáte, je to webová stránka, jež spojuje lidi, kteří hledají ubytování v bytě s volným gaučem, s lidmi, kteří ten volný gauč nabízejí. Takže, skvělá služba - co by tady mělo být cílem designu? O jaký design vám jde, když děláte pro Couchsurfing? Asi si myslíte, že je to najít hostům zprostředkovatele ubytování, že? To je docela dobrý cíl. Ale to se podobá tomu předchozímu cíli u chatování, kde jsme se snažili jen doručit zprávu. Tak jaký je ten hlubší, lidský cíl? Oni si svůj cíl stanovují jako potřebu vytvářet dlouhodobé pozitivní zážitky a vztahy mezi lidmi, kteří se doposud neznali. A nejúžasnější na tom je, že v roce 2007 zavedli způsob, jak to měřit, což je neuvěřitelné. Takže jak to funguje: Pro každý designový cíl musíte mít odpovídající metriku, abyste věděli, jak si vedete, způsob, jak měřit úspěch. Dělají to takhle: Představte si dva lidi, kteří se potkají, a oni vezmou počet dnů, které tito dva spolu strávili, a potom odhadnou, kolik to asi bylo hodin - kolik hodin strávili tito dva lidé spolu. A potom, co spolu tento čas strávili, se jich obou zeptají: Jak pozitivně vnímáte tuto zkušenost? Jste rádi, že jste tuto osobu poznali? A od těchto pozitivních hodin odečtou čas, který lidé strávili procházením webu, protože z toho v životě člověk nic nemá. Proč bychom to měli považovat za přínosné? A tomu, co vám zbyde, říkají "čistá organizovaná družnost" nebo chcete-li čistý "dobře strávený čas". Čistý čas, který by vůbec neexistoval, nebýt Couchsurfingu. Představte si, jak inspirující by bylo, kdybyste každý den přišli do práce a měřili svůj úspěch skutečným čistým obohacením lidských životů v hodinách, které jsou pozitivní, které by neexistovaly, kdybyste neudělali to, co jste dnes v práci měli udělat. Dokážete si představit, že by takto fungoval celý svět? Umíte si představit sociální síť, která... řekněme, že vás baví vaření... která by měřila svůj úspěch podle uspořádaných gastro večírků a kuchařských článků, které byste označili jako přínosné, mínus počet článků vámi označených za nezajímavé, nebo čas, kdy listujete těmi, které se vám nelíbí? Představte si profesionální sociální síť, která by měřila svůj úspěch nikoliv počtem nových kontaktů nebo odeslaných zpráv, ale hodnotila by ho na základě toho, kolik lidé dostali pracovních nabídek, ze kterých byli opravdu nadšení. A odečetla by od toho čas, který lidé strávili na samotném webu. Nebo si představte seznamku, třeba něco jako Tinder, kde by místo měření počtu potáhnutí doleva nebo doprava, což je způsob, jakým měří úspěch dnes, měřili hluboká, romantická a naplňující propojení, která lidé vytvořili. Ať už to pro ně, mimochodem, znamená cokoliv. Ale umíte si představit celý svět, který takto funguje, který vám pomáhá trávit váš čas hodnotně? K tomu je také potřeba nový systém, protože si asi myslíte, že dnešní ekonomika internetu, dnešní ekonomika obecně, se měří stráveným časem. Čím víc máte uživatelů, čím větší máte návštěvnost, tím víc času tam lidé stráví. Takhle měříme úspěch. Ale tento problém je již vyřešen. Vyřešili jsme ho díky bio potravinám, kdy jsme řekli, že je třeba nahlížet na hodnotu věcí jinak. Zařadili jsme je do jiné kategorie. Takže je nelze srovnávat jen podle ceny. Tohle je jiný druh potravin. Vyřešili jsme to díky certifikaci LEED, kdy jsme řekli, že tohle je jiný druh staveb, který představuje jiné hodnoty udržitelné ochrany životního prostředí. Co kdybychom měli něco podobného i v oblasti technologií? Co kdybychom měli něco, jehož jediným účelem a cílem by bylo pomáhat vytvářet čistá nová pozitivní obohacení lidského života? A co kdybychom to dokázali doopravdy ocenit, aby to skutečně fungovalo? Představte si, že by pro to byly vyhrazeny horní příčky v app storech, že by vás internetové prohlížeče směrovaly k těmto druhům designových produktů. Umíte si představit, jak vzrušující by bylo v takovém světě žít a tvořit ho? My tento svět můžeme tvořit už dnes. Manažeři firem, jediné, co musíte udělat... jenom vy můžete dát prioritu novým metrikám, podle vašich měřítek čistých pozitivních přínosů pro lidský život. Začněme se o tom otevřeně bavit. Možná se vám to tolik nedaří, ale pojďme se o tom začít bavit. Designéři, vy můžete nově vymezit, co znamená úspěch. Můžete předefinovat design. Vy máte zřejmě větší moc než mnozí lidé ve vaší organizaci dávat nám na výběr možnosti, kterými se máme všichni řídit. Možná jako v medicíně, kde máme Hippokratovu přísahu, kterou uznáváme odpovědnost a tu vyšší hodnotu, že máme léčit ve prospěch pacientů. Co kdyby designéři měli něco takového, ve smyslu tohoto nového směru v designu? A uživatelé, my všichni, můžeme vyžadovat technologie, které fungují tímto způsobem. Teď se to může zdát obtížné, ale McDonald's neprodával saláty, dokud si je zákazníci nevyžádali. Walmart nenabízel bio potraviny, dokud si je zákazníci nevyžádali. Musíme vyžadovat tento nový druh technologií. A to můžeme. A díky tomu můžeme proměnit svět, který je plně řízený a ovládaný stráveným časem, ve svět, který je řízený dobře stráveným časem. Já chci žít v takovém světě a chci, abychom otevřeli tuto diskuzi. Pojďme se o tom začít bavit hned teď. Děkuji.