Když se podíváte na nebe, uvidíte hvězdy, a když se podíváte dále, uvidíte více hvězd, a dále, galaxie a více galaxií. Ale pokud budete pokračovat hlouběji, nakonec po dlouhou chvíli neuvidíte nic, a teprve poté konečně uvidíte slabý, slábnoucí dosvit, a to je dosvit velkého třesku. Velký třesk byla éra na počátku vesmíru, kde vše, co vidíme na noční obloze bylo soustředěno v neuvěřitelně malé, neuvěřitelně horké a rotující mase, a z ní se vytvořilo vše, co vidíme. My jsme se pustili do mapování tohoto dosvitu s velkou přesností, a když říkám my, myslím lidi, kteří nejsou já. Mapujeme tento dosvit s nesmírnou přesností, a jedno z šokujících zjištění je, že je téměř zcela rovnoměrný. 14 bilionů světelných let tamtím směrem a 14 bilionů světelných let opačným směrem, všude má stejnou teplotu. Tedy je to 14 bilionů let od velkého třesku a tak je ten dosvit slabý a chladný. Má teď 2,7 stupňů. Není to tedy přesně 2,7 stupňů. Je to 2,7 stupňů tak v 10 případech z milionu. Tady je trošku teplejší, támhle zase trošku chladnější, ale co je neuvěřitelně důležité, protože tam, kde byl teplejší, tam bylo také více hmoty, a kde bylo více hmoty, tam jsou galaxie a klastry galaxií, a super klastry a všechny struktury, které vidíme ve vesmíru. A ty malé nesourodosti 20 částí na milion ty byly vytvořeny kvantovými vlnami v raném vesmíru, a roztáhly se napříč celým kosmem. To je neobyčejné, a to ještě není ten pondělní objev; ten je ještě lepší. Tak co objevili v pondělí: Představte si, že uchopíte zvon, a do toho zvonu udeříte kladivem. Co se stane? Zvoní. Pokud počkáte, tak zvonění bude postupně slábnout a slábnout, až jej už neuslyšíte. Mladý vesmír byl neuvěřitelně hustý, jako kov, jen mnohem hustější, a kdybychom do něj udeřili, tak bude zvonit, jen, to zvonění by představovalo strukturu časoprostoru samotnou, a kladivo by bylo kvantová mechanika. Pondělní objev je důkazem zvonění časoprostoru mladého vesmíru, tomu, čemu říkáme gravitační vlny z tohoto základního období, a zde je, jak to objevili. Tyto vlny již dávno zeslábly. Pokud půjdete na procházku, už se nekroutíte. Gravitační vlny ve struktuře vesmíru jsou již zcela neviditelné z mnoha různých důvodů. Ale dříve, když se vesmír utvářel, poslední dosvity, gravitační vlny vložily malé uzlíky do struktury světla, které vidíme. Takže díváním se hlouběji a hlouběji do nočního nebe, v reálu tito chlapíci strávili tři roky na jižním pólu koukáním skrze nejstudenější, nejčistší vzduch jaký mohli nalézt, hluboko do noční oblohy a studovali tento svit a hledali ty nejslabější uzlíky, které jsou symbolem, signálem, gravitačních vln, zvonění mladého vesmíru. A v pondělí oznámili, že je objevili. A věc, která je pro mně na tom tak úžasná je, že úžasné není jen to zvonění. Ta opravdu fantastická věc je, tady důvod, proč jsem dnes tady, že nám to říká něco nového, podstatného o mladém vesmíru. Říká nám to, že my a vše, co kolem sebe vidíme, je v podstatě jedna velká bublina - a to je myšlenka rozpínání se - jedna velká bublina, obklopená něčím jiným. Toto není zcela jasný důkaz rozpínání vesmíru, ale cokoli, co tímto jevem není, bude vypadat stejně. Je to teorie, myšlenka, která je tady už nějakou dobu, ale nemysleli jsme si, že ji uvidíme. Z dobrých důvodů jsme si mysleli, že nespatříme stoprocentní důkaz, a on je tady! Ale ta skutečně šílená myšlenka je, že naše bublina je jen jednou z mnoha mnohem většího, vířícího hrnce vesmírné hmoty. Nikdy neuvidíme hmotu venku, ale odchodem na jižní pól a strávením tří let studováním detailní struktury nočního nebe můžeme zjistit, že jsme možná ve vesmíru, který vypadá asi nějak takto. A to je to, co mně ohromuje. Děkuji Vám. (potlesk)