Tady vidíte školku, kterou jsme navrhli v roce 2007.
Udělali jsme ji do kruhu,
je to takový nekonečný okruh na střeše.
Jestli máte děti,
tak víte, že děti běhání v kruhu milují.
Takhle vypadá střecha samotná.
Proč jsme ji ale navrhli právě takto?
Ředitel školky nám dal zadání:
„Nechci tady žádné zábradlí.“
Já na to: „To nejde.“
Ale on trval na svém: „A co třeba síť připevněná k okraji střechy?
Aby zachytila děti, když z ní spadnou?“
(Smích)
Já na to zase: „To nejde.“
A v úředním povolení samozřejmě stálo:
„Jistěže tam musí být zábradlí."
Ale alespoň jsme ten nápad využili okolo stromů.
Skrze školku prorůstají tři stromy
a těmto lanům nám dovolili říkat zábradlí.
Žádné lano to samozřejmě není,
je to prostě síť, do které děti padají.
A padají do ní další,
další
a další.
(Smích)
Někdy je kolem stromu až 40 dětí.
Ten kluk na větvi ten strom
přímo zbožňuje, asi proto ho okusuje.
(Smích)
A když mají nějaké představení,
sedí na okraji střechy.
Obzvlášť hezky to vypadá zespoda.
Jako opičky v zoo.
(Smích)
Čas krmení.
(Smích)
(Potlesk)
Střechu jsme udělali tak nízko, jak to šlo,
aby byly vidět i děti na střeše,
nejen pod ní.
Kdyby byla střecha moc vysoko, byl by vidět jen strop.
Tohle je místo na mytí nohou – je tam několik
druhů kohoutků. S těmi ohebnými kohoutky
můžete postříkat kamarády,
je tam taky sprcha
a ten kohoutek vepředu je normální.
Když se ale podíváte pořádně,
uvidíte, že ten kluk si nepouští vodu
na holínky, ale do holínek.
(Smích)
Většinu roku je tahle školka zcela otevřená.
Neexistují žádné hranice mezi vnitřkem a venkem.
Architektonicky je to v podstatě jen střecha.
Taky neexistují žádné stěny mezi třídami,
takže zde není žádná akustická bariéra.
Když strčíte hodně dětí do krabice, kde
musejí být zticha, některé z nich znervózní.
V téhle školce ale
není pro nervozitu žádný důvod.
Protože zde neexistují žádné hranice.
Podle ředitele není problém,
když kluk v koutě nechce zůstat ve třídě,
ať si jde. Nakonec stejně
přijde zpátky, protože je to kruh, vrátí se.
(Smích)
Důležité ale je, že v těchto případech
se děti obvykle snaží někde schovat.
Tady ale prostě odejdou a zase se vrátí.
Je to zcela přirozený proces.
A za druhé, velice důležitý pro nás byl hluk.
Víte, že dětem se lépe spí v hlučném prostředí,
ne v klidném, tichém pokoji.
A v téhle školce
děti ve třídě ukazují neuvěřitelnou soustředěnost.
To protože náš druh vyrostl v hlučné džungli,
proto potřebují hluk.
Vy si taky s přáteli popovídáte v hlučném baru.
Nechcete být zticha.
Dnes se snažíme
vše dostat pod kontrolu,
ale tady je všechno zcela otevřené.
Děti by měly vědět,
že v zimě při mínus 20 stupních můžou jít lyžovat
a že v létě se můžou jít koupat
a písek bude rozpálený.
Taky by měly vědět, že se v dešti nerozpustí.
Že jsou voděvzdorní.
Děti by zkrátka měly být venku.
Přesně tak bychom se k nim měli chovat.
A takhle rozdělují třídy.
Děti by učitelům měly pomáhat.
Ale nepomáhají.
(Smích)
Já ho tam nedal.
Třída.
A umyvadlo.
Povídají si u studny.
V každé třídě je nějaký strom.
Tohle je opička, která chce seshora ulovit jinou opičku.
(Smích)
Opičky.
(Smích)
V každé třídě je alespoň jeden světlík.
Těmi o Vánocích přichází Santa Claus.
Tohle je vedlejší budova,
hned vedle oválné školky. Celá budova
je jen pět metrů vysoká a má sedm podlaží.
Strop je tím pádem velmi nízko,
takže je třeba si dávat pozor.
Pustili jsme tam své děti, dceru a syna.
Zkusili vlézt dovnitř
a syn se udeřil do hlavy.
Je v pořádku. Má silnou lebku
a něco vydrží. Je to můj syn.
(Smích)
A tady uvažoval, jestli je bezpečné skočit dolů.
Pak jsme tam pustili další děti.
V Tokiu se tvoří hrozné zácpy, jak víte.
(Smích)
Ta řidička vepředu se teprve musí naučit řídit.
Dnes děti
malou dávku nebezpečí potřebují.
Právě v takových situacích
se učí pomáhat si navzájem. Tohle je společnost.
Tohle je ten typ příležitosti, o který se dnes okrádáme.
Tenhle nákres ukazuje pohyb jednoho chlapce
mezi 9:10 a 9:30.
Obvod budovy je 183 metrů,
není úplně malá. To znamená,
že tenhle chlapec za jedno ráno naběhal 6 kilometrů.
Ale překvapení teprve přijde.
Děti v této školce v průměru naběhají 4 kilometry.
Mají nejlepší sportovní výkony
z mnoha školek.
Ředitel říká:
„My je nijak netrénujeme. Prostě je vypustíme na střechu.
Jako stádo ovcí.“
(Smích)
A oni běhají.
(Smích)
Co chci říct, je, že bychom děti neměli
příliš kontrolovat, ani chránit,
občas potřebují zakopnout.
Občas se potřebují zranit.
Tak se naučí,
jak žít ve skutečném světě.
Podle mě může architektura změnit
tento svět i lidské životy.
A tohle je jeden pokus změnit dětské životy.
Mockrát děkuji.
(Potlesk)