Myslím, že každý pracovník
mezinárodní pomoci v Africe
dojde někdy k tomu,
že chce vzít všechny peníze na projekt
- třeba na školu
nebo vzdělávací program -
zabalit do kufru,
nasednout do letadla
směrem k nejchudším vesnicím v zemi
a vyhazovat je z okna.
Totiž pro zkušeného pracovníka
myšlenka, že dáte tvrdou hotovost
do rukou těm nejchudším na zemi
není bláznivá,
ale je opravdu uspokojující.
Zažila jsem takovou chvíli
asi před 10 lety
a naštěstí zrovna tehdy jsem zjistila,
že tato myšlenka opravdu existuje
a že systém pomoci možná
potřebuje právě toto.
Ekonomové tomu říkají
nepodmíněné finanční dávky
a to je přesně ono: hotovost,
kterou dáte bez jakýchkoliv závazků.
Vlády v rozvojových zemích
to dělají po desetiletí
a teď s větší informovaností
a novými technologiemi se to může stát
modelem pro poskytování pomoci.
Docela jednoduchá myšlenka, že?
Tak proč jsem tedy deset let dělala
pro chudé něco jiného?
Upřímně řečeno, věřila jsem, že já umím
udělat s penězi pro chudé víc,
než to umí udělat oni pro sebe.
Vycházela jsem ze dvou předpokladů:
jeden - chudí jsou chudí částečně proto,
že jsou nevzdělaní
a nerozhodují se dobře.
Druhý - potom lidé jako já
si musí uvědomit, co potřebují,
a dát jim to.
Ukazuje se, že skutečnost je jiná.
V posledních letech výzkumníci zkoumali,
co se stane, když dáme chudým
hotové peníze.
Množství studií z různých zemí
ukazuje, že lidé používají finanční dávky
pro zlepšení svého života.
Těhotné ženy v Uruguayi kupují lepší jídlo
a rodí zdravější děti.
Muži na Srí Lance
investují do svých podniků.
Výzkumníci, kteří sledovali
naši práci v Keni,
zjistili, že lidé kupují různý majetek,
od dobytka po zařízení
pro vylepšení domácnosti,
a viděli už za rok poté,
kdy peníze došly,
vyšší příjmy z obchodu a farmaření.
Žádná z těch studií nezjistila,
že lidé utrácejí víc za pití nebo kouření
nebo že lidé pracují méně.
Ve skutečnosti pracují víc.
To všechno jsou materiální potřeby.
Ve Vietnamu staří příjemci dávek
si za ně koupili rakve.
Někdo se může ptát,
jestli se Maslow mýlil,
podle mě upřednostňování
duchovních potřeb
ukazuje hlubokou pokoru.
Nevím, jestli bych byla vybrala
jídlo, nebo vybavení, nebo rakve,
takže se nabízí otázka:
Jak dobří jsme v rozdělování
zdrojů pro chudé?
Vyplatí se naše pomoc?
Podívejme se na empirické důkazy,
co se stane, když lidem dáme něco
podle svého výběru.
Jedna velmi výmluvná studie
se podívala na program v Indii,
který dává dobytek těm nejchudším,
a zjistila, že 30 procent příjemců
ten dobytek prodala za peníze.
Skutečná ironie je,
že každých 100 dolarů, které tento program
vynaložil na majetkové dary,
stálo dalších 99 dolarů
za realizaci.
Co kdybychom místo toho
použili technologii
a peníze - ať od agentur nebo kohokoliv -
dali přímo do rukou chudým?
Dnes tři ze čtyř Keňanů
používají mobilní peníze,
což je vlastně bankovní účet, který může
spravovat jakýkoliv mobil.
Dárce zaplatí poplatek 1,6 %
a jedním kliknutím
pošle peníze přímo na účet
bez zprostředkovatele.
Tak jako v našem životě
technologie mění průmysl,
tak by platební technologie
mohly měnit způsob pomoci.
Rozšiřuje se to tak rychle, že si můžeme
přestavit, že tímto způsobem
se dostane k milionům chudých na světě.
To jsme začali dělat
v organizaci Dej přímo.
Jsme první, kdo se věnuje
poskytování hotovosti chudým.
Poslali jsme hotovost 35 000
lidem na venkově
v Keni a Ugandě
v jednorázové platbě 1000 dolarů
pro rodinu.
Hledali jsme ty nejchudší lidi
v nejchudších vesnicích,
a v této části světa
tito lidé žijí v obydlích
z bláta a došků,
žádný cement nebo železo.
Řekněme, že je to vaše rodina.
Objevíme se u vašich dveří
s mobilem Android.
Zjistíme vaše jméno, vyfotografujeme
vás a vaši chatrč
a vezmeme si souřadnice GPS.
Téže noci pošleme ta data do oblak
a všechno zkontroluje
nezávislý tým za použití
například satelitních snímků.
Potom, až se vrátíme,
pošleme vám jednoduchý mobil,
pokud ještě žádný nemáte,
a za pár týdnů
vám na něj pošleme peníze.
Co by se před pěti lety
zdálo nemožné,
můžeme teď dělat efektivně
a bez korupce.
Čím víc hotovosti dáme chudým,
a čím víc důkazů máme, že to funguje,
tím víc musíme přehodnotit
vše ostatní, co dáváme.
Dnes velmi často je logika pomoci taková:
dobrá, děláme alespoň něco dobrého.
Když se s tím spokojíme
a přijememe to jako naše měřítko,
když si řekneme, že pomáhat
je lepší než nepomáhat vůbec,
máme tendenci investovat neefektivně,
podle svých představ,
které se nám zdají novátorské,
za psaní zpráv,
za letenky a automobily.
Co kdyby logika byla,
neuděláme lépe, když dáme hotovost přímo?
Organizace by musely
dokázat, že dělají pro chudé víc,
než mohou udělat chudí pro sebe.
Samozřejmě, darovat hotovost
neznamená vytvořit veřejné statky,
jako je vymýcení nemoci nebo vybudování
silné instituce, ale může zvýšit možnost,
jak pomůžeme jednotlivým rodinám
zlepšit jejich život.
Věřím na pomáhání.
Věřím, že většina pomoci
je lepší než prostě
házet peníze z letadla.
Jsem si také naprosto jistá,
že dnes mnoho pomoci
není lepší než dávat peníze rovnou chudým.
Doufám, že jednou bude.
Děkuji.
(Potlesk)