Význam smrti

Stephen Jenkinson vedl pět let tým doprovázejících
v největším domácím paliativním programu v Kanadě.

Při své práci se stovkami umírajících a jejich rodinami
byl svědkem "hluboké úzkosti", která obestírá smrt.

Víte, mockrát mě žádali, když jsem byl na titulních stránkách

- vlastně ne - když si lidé z prostředí umírání mysleli,
že je dobrý nápad mě pozvat,

abych přišel a mluvil o tom, 
jak hledat smysl na konci života.

To byl velmi běžný požadavek.

Takže můžete vnímat, že za tímto požadavkem,

je jakási představa, že smysl je nezachytitelný,

nebo dokonce prchavý, takže musí být násilně vydolován 
z daných okolností.

Hledání významu či smyslu je velmi moderní dilema,

ale skutečným problémem je vytváření čehosi, 
co je třeba nalézt.

Už jazyk sám naznačuje, že jde o něco skrytého,

nebo že nehledáme na správném místě,

nebo že nám v jeho vnímání brání
jakási hanebná překážka,

nebo že --přece chápete--

nebo že se prostě jen potřebujete utéct
ke svému osobnímu spasiteli, víte...

Ale co když ten význam není skrytý?

Co když to není něco, co je možné nalézt?

Co když to není to, o co tu jde?

Co když jde o to, že význam není možné nalézt,
protože je tvořen?

Je tvořen ochotou jít dál s tím, jak věci jsou
a potřebují být;

protože je to život, který potřebuje jít dál, ne "vy",

že život není jen délka vašeho vlastního života, nebo délka
života vašich dětí nebo někoho, kdo je vám drahý.

Co kdybychom vnímali jako drahou skutečnost,
že nic, co je nám drahé, netrvá?

Co kdybychom to drželi blízko své hrudi?

Tak můžeme vytvářet smysl konce života.
Ochotou to takto vnímat.

Není to napsáno na nebi, kde by to každý mohl vidět,
aby nezapomněl.

Vidíte, jak zvláštní je celá tahle záležitost,

a je možné o tom mluvit jedině tehdy, když to prožijeme,
aby to bylo skutečné.

Víte, není na to žádný předpis, ani donucovací prostředky.

Prostě se to nestane, pokud tomu nedovolíte, 
aby se to stalo.

A jaké to má důsledky?

Není třeba se něco domnívat, stačí se podívat kolem sebe.
Náš způsob života je toho důsledkem.

Život neživí život.

Život znamená přijímání konce života. Neustále.

Je to tedy smrt, která živí život.

Je to konec života, který dává životu šanci.

A je to bolestně uklidňující, 
že hlavní kulturní proud Severní Ameriky

je v jakémsi počátečním stadiu
konečného omdlení.

Protože na začátku je jen těžké říct,
jaký je rozdíl mezi tímto a tancem,

nebo dobrou zábavou. Jenže tohle je konec,

to znamená, že není cesty zpět.
Není to možné odčinit, vrátit zpátky.

A co je ještě horší, když o tom mluvíme jako o trestu.

Není to trest. 
Umírání není trest za to, že jsme se narodili.

Myslím, že jednou z našich výzev
je snažit se uvědomit si,

že to, co po nás vesmír žádá,
není, abychom už konečně zmizeli,

něco ve stylu "proč prostě všichni neumřete
a pak se vrátíme tam, kde jsme byli."

Ne. Myslím, že svět šeptá:

"To jediné, co od vás potřebujeme je, abyste byli lidmi.
To je vše."

Ta výzva či dilema je tedy ve významu slova "lidský".

To, co potřebuje zemřít, je váš odpor vůči smrti.
Váš odpor vůči tomu, že věci končí.

Když to zemře, život může jít dál.

Nejde tedy o trest, ale o připomínku.

Nejde o to, abyste se cítili špatně, že jste zapomněli.
Ale abyste byli vnímavější, citlivější.

Chápete? Je to pozvání...