Jsem zde, abych hovořila o znepokojující otázce, která má stejně tak znepokojující odpověď. Mým tématem je tajemství domácího násilí, a otázka, do které se pustím, bude jediná otázka, kterou si každý klade: „Proč s ním zůstává?“ „Proč by někdo zůstával s mužem, který ji bije?“ Nejsem psychiatr, sociální pracovník, ani odborník na domácí násilí. Jsem jen žena, která vám poví svůj příběh. Bylo mi 22. Právě jsem vystudovala Harvardovu univerzitu. Odstěhovala jsem se do New Yorku kvůli mé první práci jako autorka a redaktorka časopisu Seventeen. Měla jsem svůj první byt, svou první malou zelenou kartu American Express, a měla jsem obrovské tajemství. Mým tajemstvím byla tato zbraň, kterou mi na hlavu mířil muž, o kterém jsem si myslela, že je můj životní partner. Mnohokrát. Muž, kterého jsem milovala více než kohokoliv na Zemi, mi držel zbraň u hlavy a vyhrožoval, že mě zabije, tolikrát, že se to ani nedá spočítat. Jsem zde, abych vám pověděla příběh šílené lásky. Psychologické pasti přestrojené za lásku, do které se chytí miliony žen a dokonce i několik mužů. A to každý rok. Tohle může být i váš příběh. Nevypadám jako typická oběť domácího násilí. Mám bakaláře z angličtiny na Harvardu a MBA z marketingu na Wharton Business School. Většinu mé kariéry jsem pracovala pro firmy z Fortune 500, včetně Johnson & Johnson, Leo Burnett a The Washington Post. Téměř 20 let jsem provdaná za svého druhého manžela a spolu máme tři děti. Můj pes je černý labrador, a řídím minidodávku Hondu Odyssey. (Smích) Takže mým prvním vzkazem pro vás je, že domácí násilí se děje každému – všem rasám, všem náboženstvím, nehledě na příjem a stupeň vzdělání. Je všude. A mým druhým vzkazem je, že si všichni myslí, že se domácí násilí děje jen ženám. Že je to ženská záležitost. Ne tak úplně. Přes 85 procent agresorů tvoří muži, a k domácímu násilí dochází jen v důvěrných, vzájemně závislých, dlouhotrvajících vztazích, jinými slovy v rodinách. Na posledním místě, kde bychom předpokládali násilí, což je důvod, proč je domácí násilí tak matoucí. Řeknu vám, že jsem se považovala za poslední bytost na Zemi, která by zůstala s člověkem, co ji bije. Ale ve skutečnosti jsem kvůli svému věku byla úplně typická oběť. Bylo mi 22 a ve Spojených státech je u žen mezi 16 až 24 lety třikrát pravděpodobnější, že se stanou oběťmi domácího násilí než ženy jiného věku. A přes 500 žen a dívek tohoto věku zabije každý rok jejich násilný partner, přítel, nebo manžel v USA. Byla jsem také typická oběť, protože jsem nevěděla nic o domácím násilí, jeho varovných signálech nebo vzorech. Potkala jsem Conora jedné studené, deštivé, lednové noci. Posadil se vedle mě v newyorském metru a začal mě balit. Řekl mi dvě věci. První byla, že také vystudoval univerzitu v Ivy League, a že pracuje v působivé bance na Wall Street. Ale nejvíce na mě při našem prvním setkání zapůsobilo, že byl chytrý a zábavný a vypadal jako kluk z venkova. Měl takové velké tváře, tváře jako jablíčka, a vlasy blonďaté jako pšenice, a vypadal tak sladce. Jedna z nejchytřejších věcí, které Conor od samého počátku prováděl, bylo vytváření iluze, že já jsem ve vztahu dominantní partner. Tohle se mu vedlo hlavně ze začátku tím, že mě zbožňoval. Začali jsme spolu chodit a on na mně miloval úplně všechno, že jsem byla chytrá, že jsem studovala na Harvardu, že jsem nadšeně pomáhala mladým dívkám a pouštěla se do své práce. Chtěl vědět všechno o mé rodině, mém dětství, mých nadějích a snech. Conor mi důvěřoval. Jako spisovatelce a jako ženě způsobem, jakým to nikdo dříve neudělal. A také mezi námi vytvořil kouzelné prostředí důvěry, tím, že mi prozradil své tajemství, které bylo, že jako hodně malého chlapce od 4 let ho brutálně a opakovaně fyzicky týral jeho nevlastní otec. A týrání dosáhlo takových rozměrů, že ani nedokončil osmou třídu, i přesto, že byl velice chytrý. Téměr 20 let strávil budováním nového života. Proto pro něj také ten titul z Ivy League, práce na Wall Street a zářivá budoucnost tolik znamenaly. Kdybyste mi řekli, že takový chytrý, vtipný, citlivý muž, který mě zbožňuje, mi jednoho dne bude diktovat, jestli mám nosit make-up či nikoliv, jak krátké budou mé sukně, kde budu žít, jakou práci vezmu, kdo budou mí přátelé a kde strávím Vánoce... Vysmála bych se vám. Protože ze začátku nebyly v Conorově chování známky násilí, manipulace ani hněvu. Nevěděla jsem, že první fáze v každém vztahu s domácím násilím je svést a okouzlit oběť. Také jsem nevěděla, že druhým krokem je oběť izolovat. Conor prostě nepřišel domů a neřekl: „Hele, tyhle blbosti s Romeem a Julií byly skvělý, ale musím se dostat do další fáze, kde tě budu izolovat a týrat.“ (Smích) „Takže potřebuju, abys vypadla z baráku, kde můžou sousedi slyšet tvůj křik a taky z města, kde máš přátele, rodinu a kolegy, kteří můžou vidět modřiny.“ Místo toho přišel Conor v pátek večer domů a řekl mi, že toho dne podal výpověď ve své vysněné práci, a řekl, že podal výpověď kvůli mně. Protože díky mně se cítí v bezpečí a milovaný, takže si už na Wall Street nemusel nic dokazovat. A tak chtěl prostě odjet z města, pryč od jeho násilnické, dysfunkční rodiny, a přestěhovat se do malého městečka v Nové Anglii, kde by spolu se mnou mohl začít nový život. Poslední věc, kterou jsem já chtěla, bylo opustit New York a mou vysněnou práci. Ale myslela jsem, že pro životního partnera se musíte obětovat, Takže jsem souhlasila, opustila svou práci a spolu s Conorem jsme opustili Manhattan. Neměla jsem ponětí, že jsem se pustila do šílené lásky, že jsem po hlavě padala do pečlivě nastražené fyzické, finanční i duševní pasti. Dalším krokem v domácím násilí je vyhrožovat samotným násilím a sledovat její reakci. A právě tady přišly na řadu zbraně. Jakmile jsme se přestěhovali do Nové Anglie, tedy místa, kde se měl Conor cítit bezpečně, koupil si tři zbraně. Jednu nechával v přihrádce našeho auta. Druhou schovával pod polštář v naší posteli, a třetí nosil pořád u sebe v kapse. A říkal, že tyhle zbraně potřebuje kvůli traumatu, které zažil jako malý kluk. Potřeboval je, aby se cítil chráněný. Ale ty zbraně pro mě byly skutečným znamením, a i když na mě nevztáhl ruku, můj život byl ve vážném nebezpečí každou minutu každého dne. Poprvé mě Conor fyzicky napadl pět dnů před naší svatbou. Bylo 7 ráno a ještě jsem na sobě měla noční košili. Pracovala jsem na počítači a snažila se dokončit jednu písemnou práci, byla jsem z toho tak otrávená a Conor využil můj vztek jako záminku, aby položil své ruce kolem mého krku a sevřel ho tak pevně, že jsem nemohla dýchat ani křičet. A využil toho sevření, aby mou hlavou několikrát praštil o zeď. O pět dnů později už modřiny na krku akorát vybledly a já jsem si oblékla matčiny svatební šaty a vzala si ho. Navzdory tomu, co se stalo, jsem si byla jistá, že budeme žít šťastně až do smrti. Protože jsem ho milovala a on hrozně miloval mě. A tolik, tolik ho to mrzelo. Jen byl tak strašně vystresovaný z naší svatby a z toho, že budeme rodina. Byl to ojedinělý incident, a on mi už nikdy neublíží. Opakovalo se to dvakrát na líbánkách. Poprvé, když jsem řídila, abych našla jednu skrytou pláž a ztratila jsem se. Udeřil mě z boku do hlavy tak silně, že jsem se druhou stranou hlavy několikrát praštila o okénko. A pak o pár dní později, když jsme jeli domů z líbánek, se rozčílil kvůli dopravě a hodil mi do tváře vychladlý Big Mac. A pak mě Conor mlátil jednou či dvakrát týdně dalších dva a půl roku našeho manželství. Pletla jsem se, když jsem si myslela, že jsem jediná a samotná v takové situaci. Každá třetí americká žena má zkušenosti s domácím násilím nebo pronásledováním v průběhu života, a CDC hlásí 15 milionů dětí, které jsou každý rok zneužívány. 15 milionů. Vlastně jsem byla v opravdu dobré společnosti. Zpátky k mé otázce: Proč jsem zůstala? Odpověď je prostá. Nevěděla jsem, že mě zneužívá. I přes to, že mi u hlavy držel nabitou zbraň, shodil mě ze schodů, vyhrožoval, že zabije našeho psa, vytáhl klíček ze zapalování, když jsem jela po dálnici, nasypal mi do vlasů mletou kávu, když jsem se oblékala na pracovní pohovor. Nikdy jsem si o sobě nepomyslela, že jsem týraná žena. Místo toho jsem byla velmi silná žena, zamilovaná do velmi nešťastného muže, a byla jsem jediný člověk na Zemi, který mohl pomoci Conorovi čelit svým problémům. Druhá otázka, na kterou se každý ptá: Proč prostě neodejde? Proč jsem neodešla? Mohla jsem přece kdykoliv odejít. Pro mě je to ta nejsmutnější a nejbolestivější otázka, na kterou se lidé ptají. Protože my oběti víme něco, co vy většinou nevíte: Je neuvěřitelně nebezpečné odejít od násilníka. Protože posledním krokem v domácím násilí je zabít ji. Přes 70 procent vražd během domácího násilí se stane poté, co oběť ukončí vztah. Poté, co odejde, protože pak už nemá násilník co ztratit. Jiné následky zahrnují dlouhotrvající pronásledování, a to i když se násilník znovu ožení; odpírání finančních zdrojů; a manipulace se soudem pro rodinné záležitosti, aby vystrašil oběť a její děti, které soudci pravidelně nutí, aby trávily svůj čas o samotě s mužem, který bil jejich matku. A přesto se ptáme, proč prostě neodešla? Byla jsem schopná odejít až kvůli poslednímu, sadistickému útoku, který prolomil veškeré mé popírání. Uvědomila jsem si, že muž, kterého jsem tolik milovala, mě zabije, pokud ho nechám. Takže jsem prolomila ticho. Řekl jsem to každému. Policii, sousedům, mým přátelům a rodině, naprostým cizincům. A dnes tady stojím, protože vy všichni jste mi pomohli. Máme tendenci škatulkovat oběti jako příšerné titulky v novinách, sebevražedné ženy, poškozené zboží. Na otázku „Proč zůstává?“ odpoví někteří lidé: „Je to její chyba, že zůstala.“ Jako kdyby se oběti schválně zamilovaly do mužů, kteří nás chtějí zničit. Ale od vydání „Crazy Love“ jsem slyšela stovky příběhů od mužů i žen, které také odešly, které z toho, co se stalo, dostaly neocenitelnou životní lekci a které si vybudovaly nový život, radostný a šťastný život jako zaměstnankyně, ženy a matky, život bez jakéhokoli násilí. Jako já. Protože se ukázalo, že jsem opravdu velice typická obět domácího násilí a také typický přeživší domácího násilí. Znovu jsem se provdala za milého a něžného muže a máme spolu tři děti. Mám černého labradora a minidodávku. Co už nikdy mít nebudu, nikdy, je nabitá zbraň, kterou mi na hlavu míří někdo, kdo říká, že mě miluje. Právě teď si možná myslíte: „Páni, to je fascinující,“ nebo „Páni, ta byla ale pitomá," ale celou tu dobu jsem vlastně mluvila o vás. Přísahám, že je tu několik lidí, kteří mě teď poslouchají, a kteří jsou právě týráni nebo byli týráni jako děti nebo jsou to násilníci sami. Týrání může postihnout vaši dceru, sestru, nejlepší přítelkyni, právě teď. Byla jsem schopná ukončit ten svůj šílený románek tím že jsem prolomila ticho. Ještě dnes to ticho prolamuji. Je to můj způsob, jak pomáhat ostatním obětem a toto je má závěrečná prosba na vás. Mluvte o tom, co jste tady slyšeli. Týrání se daří jen v tichu. Máte tu moc domácí násilí ukončit jen tím, že na něj upozorníte. My oběti potřebujeme každého. Potřebujeme každého z vás, abyste pochopili tajemství domácího násilí. Ať týrání vyjde na povrch tím, že o něm budete mluvit se svými dětmi, kolegy, vašimi přáteli a rodinou. Znovu udělejte z přeživších úžasné a milované lidi s řádnou budoucností. Rozpoznejte první známky násilí a svědomitě zakročte, omezte jej, ukažte oběti bezpečnou cestu ven. Spolu můžeme udělat naše lůžka, naše jídelní stoly a naše rodiny bezpečnými a poklidnými oázami, jakými by měly být. Děkuji. (Potlesk)