V mnoha ohledech
by bylo krásné být v životě objektivní.
Problém je, že když se díváme
na mnoho rozličných situací,
nosíme barevné brýle.
Například něco tak jednoduchého
jako je pivo.
Když vám dám ochutnat několik druhů piva
a požádám vás, abyste je ohodnotili
podle plnosti a hořkosti,
různá piva zařadíte různě.
Co když se to pokusíme porovnat objektivně?
U piva to bude velmi jednoduché,
uděláme ochutnávku naslepo.
Když budete ochutnávat stejná piva,
ale naslepo, dopadne to nyní jinak.
Většina piv bude mít podobné hodnocení,
z principu je nemůžete chuťově rozlišit,
kromě jedné výjimky a tou je Guinness.
(smích)
Podobně můžeme přemýšlet o fyziologii.
Co se stane, když lidé vycházejí
ze své fyziologie?
Například, lidem podáme
stejné léky proti bolesti.
Některým lidem řekneme,
že léky jsou drahé,
jiným lidem, že léky jsou levné
a dražší léky budou účinnější,
uleví lidem od bolesti víc,
protože očekávání změní naši fyziologii.
Samozřejmě, všichni to známe ze sportu,
když jste fanoušek jednoho týmu,
nemůžete si pomoci,
ale uvidíte hru z pohledu vašeho týmu.
To vše jsou připady, kdy naše předsudky
a naše očekávání zabarvují náš svět.
Co se stane
v mnohem důležitějších situacích?
Když se to týká sociální spravedlnosti?
Přemýšleli jsme, jak by vypadala
zkouška naslepo
kdyby se jednalo o nerovnost.
Podívali jsme se na ni
a provedli jsme několik
rozsáhlých průzkumů
v USA i v jiných státech.
Ptali jsme se na 2 věci:
Vědí lidé, jakou úroveň nerovnosti máme?
A jakou úroveň nerovnost chceme mít?
Vezměme si první otázku.
Představte si, že vezmu všechny lidi v USA
a seřadím je: nejchudší napravo
a nejbohatší nalevo.
Pak je rozdělím do pěti skupin:
nejchudších 20 %, dalších 20 %.
dalších 20 %, dalších 20 %
a nejbohatších 20 %.
Teď se vás zeptám, co si myslíte,
jaké bohatství
má každá z těchto skupin.
Pro zjednodušení, zeptám se vás,
kolik bohatství je podle vás
v nejnižších dvou skupinách,
ve spodních 40 %?
Promyslete si to a zapamatujte si to.
Obvykle o tom nepřemýšlýme.
Chvilku přemýšlejte a zapamatujte si to.
Máte to?
Tady jsou odpovědi mnoha Američanů.
Mysleli si, že nejchudších 20 %
vlastní 2,9 % jmění,
druhá skupina 6,4 %.
Dohromady trochu víc než 9 %.
Odhadli, že další skupina má 12 %,
další skupina 20 %
a skupinu 20 % nejbohatších
odhadli na 58 % jmění.
Můžete to porovnat s vaším odhadem.
Jaká je realita?
Je to trochu jinak.
Dolních 20 % má 0,1 % jmění.
Dalších 20 % má 0,2 % jmění.
Dohromady 0,3 %.
Další skupina má 3,9 %,
další 11,3 %
a nejbohatší skupina má 84–85 % jmění.
Co si myslíme a co skutečně existuje
se velmi liší.
A nyní co chceme.
Jak to zjistíme?
Při hledání jak zjistit
co opravdu chceme,
vzpomněli jsme si
na filozofa Johna Rawlese.
Jestli neznáte Johna Rawlse,
to on zavedl pojem rovné společnosti.
Řekl, že rovná společnost je taková,
že když o ní víte všechno,
budete ochotni se v ní usadit
na náhodném místě.
To je nádherná definice,
protože když jste bohatí,
asi budete chtít,
aby bohatí měli víc peněz než chudí.
Jako chudí budete chtít větší rovnost.
Když chcete vstoupit
do této společnosti
na jakékoliv pozici
a nevíte na jaké,
musíte zvážit všechny aspekty.
Je to jako ochutnávka naslepo,
při které nevíte,
jaký bude výsledek vašeho rozhodnutí.
Rawl tomu říkal "závoj nevědomosti".
Vzali jsme jinou,
velkou skupinu Američanů
a ptali jsme jich pod závojem nevědomosti.
Jaké jsou vlastnosti země,
ve které byste chtěli žít,
když víte, že můžete náhodně
skončit na jakémkoliv místě?
A tady jsou výsledky.
Kolik lidé chtějí přidělit první skupině,
nejnižším 20 procentům?
Chtějí jim dát 10 % bohatství.
Další skupině 14 % bohatství,
21 %, 22 % a 32 %.
Nikdo v našem vzorku
nechtěl úplnou rovnost.
Nikdo si nemyslí,
že socialismus je fantastický nápad.
Co to znamená?
Znamená to, že existuje vědomostní rozdíl
mezi tím co máme a mezi tím,
co si myslíme, že máme.
ale existuje i velký rozdíl mezi tím,
co si myslíme, že je správné
a co si myslíme, že máme.
Podobně se můžeme ptát nejen na bohatství,
můžeme se ptát i na jiné věci.
[Jak se projevují rozdíly?]
Například jsme se ptali lidí
z různých částí světa,
liberálů i konzervativců
a dostali jsme prakticky stejnou odpověď.
Ptali jsme se bohatách i chudých,
odpověděli stejně,
mužů i žen,
posluchače rádia NPR a čtenáře Forbesu.
Ptali jsme se lidí
v Anglii, Austrálii, ve Státech -
- velmi podobné odpovědi.
Ptali se jsme i na různých
univerzitních katedrách.
Šli jsme na Harvard a probrali
skoro každou katedru,
a skutečně, kromě Harvardské obchodní školy,
kde málokdo chtěl,
aby bohatí měli více a chudí méně,
podobnost byla udivující.
Vím, že někteří z vás chodili na Harvard,
na obchodní školu.
Také jsme se podobně
ptali i na něco jiného.
Jaký je poměr platu ředitele
a nekvalifikovaného pracovníka?
Vidíte, jak tento poměr lidé odhadli.
Pak jsme se ptali,
jaký by ten poměr měl být.
A jaká je realita?
Můžete říci, že výsledek není špatný, že?
Červená a žlutá se moc neliší.
Vypadá to tak, protože jsem je
nakreslil v jiném měřítku.
Teď to není dobře vidět,
ale žlutá a modrá tam jsou.
Co jsme zjistili o bohatství?
Bohatství není jen bohatství.
Ptali jsme se na třeba na zdraví.
Jak jsou dostupné léky na předpis?
Jaký je věk dožití?
Jaká je dětská úmrtnost?
Jak chceme, aby se rozdělovaly prostředky?
Co výuka pro mladé?
A pro starší lidi?
U všech těchto témat jsme se dozvěděli,
že lidé nemají rádi nerovnost bohatství,
ale u jiných věcí,
které přitom z bohatství vyplývají,
nerovnost odmítají ještě silněji,
například nerovnost ve zdravotnictví
nebo ve školství.
Zjistili jsme, že lidé jsou přístupní
změnám v rovnosti, když se jedná o lidi,
kteří mají malý vliv,
hlavně malé a velmi malé děti,
protože si myslíme,
že za svou situaci nemohou.
Co jsme se z toho naučili?
Objevili jsme dva rozdíly:
Máme nedostatek znalostí
a máme rozdíly přání.
Když uvažujeme o nedostatku znalostí
přemýšlíme o tom,
jak vzděláváme lidi.
Jak přesvědčíme lidi,
aby přemýšleli jinak o nerovnosti
a o jejích následcích: zdraví, výuka,
žárlivost, kriminalita...?
Pak máme nerovnost přání.
Jak přesvědčíme lidi, aby přemýšleli jinak
o věcech, které opravdu chceme?
Definice Johna Rawlse,
jak se on díval na svět,
zkouška naslepo
vyřadí naši sobeckou motivaci.
Jak toho využijeme na vyšším stupni,
v širším měřítku?
A nakonec ještě máme nedostatek činů.
Jak věc uchopíme
a skutečně s tím něco uděláme?
Částečná odpověď je v tom,
přemýšlet o lidech
jako o dětech a velmi malých dětech,
které mají jen malí vliv.
protože se zdá, že lidé to tak chtějí.
Abych to shrnul,
až příště půjdete na pivo nebo na víno,
začněte přemýšlet,
co je podle vaší zkušenosti skutečné
a co je podle vás vliv placeba,
vycházející z vašich očekávání.
Přemýšlejte, jaký to má vliv
na vaše rozhodování v životě
a rozhodování o politických otázkách,
které se týkají nás všech.
Děkuji mnohokrát.
(potlesk)