Něco na těch jeskyních bude. Potemnělý otvor ve vápencovém útesu, který vás vtahuje dovnitř. Portálem přecházíte ze světla do tmy, vstupujete do podzemního světa. Do míst věčného přítmí, zemitého pachu, poklidného ticha. V Evropě před dávnými věky vstupovali do těchto podzemních světů i pravěcí lidé. Na důkaz své přítomnosti po sobě zanechali tajemné rytiny a malby, jako je třeba tato stěna s postavami, trojúhelníky a klikatými čarami ve španělské jeskyni Ojo Guareña. Teď procházíte stejnou cestou jako tito nejstarší umělci. Na tomto fantaskním místě jak z jiného světa není těžké získat pocit, že slyšíte tlumené kročeje kožených bot na měkké zemi a že vidíte blikání louče za ohybem chodby. V jeskyni se často divím, co tyto lidi vedlo k tomu, aby se vydali tak hluboko do nebezpečných a úzkých chodeb a zanechali zde svoji stopu. Tento videoklip jsme natočili půl kilometru pod zemí, v jeskyni Cudon ve Španělsku. V dosud neprozkoumané části jeskyně jsme našli řadu červených nástropních maleb. Plazili jsme se kupředu jako vojáci a strop se přitom neustále snižoval. Nakonec jsme dospěli až do bodu, kdy byl strop tak nízko, že můj manžel a zároveň fotograf projektu, Dylan, už nedokázal zaostřit digitální zrcadlovkou na strop. Zatímco on mě filmoval, s jedinou svítilnou jsem dál fotila řadu červených maleb kompaktem, který máme právě pro tyto příležitosti. Půl kilometru pod zemí. Doopravdy. Co tam dole kdo dělal s pochodní nebo kamennou lampou? (smích) Třeba já, že. Dává to smysl? Přesně toto jsou otázky, na které při svém výzkumu hledám odpovědi. Studuji jedno z nejstarších umění na světě. Umění, které vytvořili nejstarší umělci v Evropě před 10 až 40 tisíci lety. Nestuduji toto umění jenom proto, že je krásné, což samozřejmě je, ale zajímá mě vývoj novodobé mysli. Evoluce kreativity, představivosti, abstraktního myšlení, toho, co znamená být člověkem. Všechny živočišné druhy spolu nějak komunikují, ale jenom lidé tuto schopnost pozdvihli na vyšší úroveň. Naše touha a schopnost podělit se a spolupracovat se nemalou měrou podílela na našem evolučním úspěchu. Náš moderní svět staví na globální síti výměny informací, což z velké části umožňuje právě naše schopnost komunikovat, hlavně pak graficky nebo písemně. Stavíme ale na mentálním úspěchu těch, kteří tu byli tak dlouho před námi a snadno zapomínáme, že některé schopnosti tehdy ještě neexistovaly. To je jedna z věcí, která mě na studiu dávné historie fascinuje nejvíc. Tito lidé neměli nikoho, o koho by se mohli opřít. To oni byli tím základním kamenem. Přestože od té doby spatřila světlo světa celá řada důležitých vynálezů, chtěla bych dnes mluvit o vynálezu, kterým je grafická komunikace. Existují tři typy komunikace, mluvená, posunková – například znaková řeč – a grafická komunikace. Mluvená a posunková komunikace jsou ve své podstatě pomíjivé. Vyžadují blízký kontakt, aby mohla být zpráva vyslána a přijata. A okamžitě po přenosu navěky zmizí. Grafická komunikace naopak tento vzájemný vztah nepotřebuje. Díky tomuto vynálezu bylo poprvé možné zprávu přenést a uchovat déle, než jen na letmý okamžik v čase a místě. Evropa je jedním z prvních míst, kde se grafické znaky pravidelně objevují v jeskyních, skalních úkrytech a některé dokonce i na otevřených prostranstvích. Ale to není Evropa, kterou známe dnes. Byl to svět, kterému vládl ledový příkrov silný tři až čtyři kilometry, rozlehlé travnaté pláně a zmrzlá tundra. Byla to doba ledová. Za posledních sto let jsme na kontinentu našli více než 350 míst s malbami z doby ledové, která byla vyzdobena zvířaty, abstraktními motivy a dokonce i lidskými postavami, jako jsou třeba tyto rytiny v jeskyni Grotta dell'Addaura na Sicílii. Umožňují nám letmo nahlédnout do tvůrčího světa a představivosti těchto prvních umělců. Od okamžiku, kdy byly objeveny, to byly malby zvířat, které stály v popředí zájmu vědců. Třeba tento černý kůň z Cullalvery ve Španělsku nebo tento neobvyklý purpurový bizon z La Pasiegy. Mě ke studiu tohoto umění přivedly abstraktní obrazce, kterým říkáme geometrické znaky. Na většině nalezišť jsou geometrické znaky mnohem hojnější než obrázky zvířat a lidí. Když jsem se svým výzkumem v roce 2007 začínala, neexistoval dokonce ani úplný seznam všech obrazců, natož pak povědomí o tom, zda se stejné obrazce objevují na různých místech a v časových obdobích. Než jsem se ale mohla začít zabývat těmito otázkami, musela jsem vytvořit databázi všech známých geometrických znaků ze všech nalezišť skalního umění. Přestože na některých místech byly obrazce dobře zdokumentovány, obvykle na těch, na kterých byly pěkné malby zvířat, existoval také velký počet těch, o nichž toho nebylo moc známo. Nebyly podrobně popsány. Některé z nich nikdo neviděl minimálně půl století. A na takové obrazce jsem se při své terénní práci zaměřila. Během dvou let jsem se svým věrným mužem Dylanem strávila více než 300 hodin v podzemí, chozením, plazením a protahováním se úzkými otvory na 52 nalezištích ve Francii, Španělsku, Portugalsku a na Sicílii. A řeknu vám, že to stálo za to. Na 75 % nalezišť, které jsme navštívili, jsme našli nové nezdokumentované znaky. Toto byla ta úroveň přesnosti, kterou jsem potřebovala, abych mohla začít hledat odpovědi na zásadnější otázky. Podívejme se teď na tyto odpovědi. Když pominu hrstku izolovaných obrazců, existuje pouze 32 geometrických znaků. Pouze 32 znaků za 30 000 let a na celém evropském kontinentu. To je velmi malý počet. Pokud se nejednalo o náhodné čmáranice nebo výzdobu, čekali bychom mnohem větší rozmanitost, ale místo toho nacházíme stejné znaky, které se opakují v průběhu času a na různých místech. Některé znaky postupně ztratily na oblibě a vymizely, jiné vznikly později. Ale 65 % znaků se používalo po celou dobu – čáry, obdélníky, trojúhelníky, ovály a kruhy. Jako tyto z konce doby ledové, které jsme našli na 10 000 let starém nalezišti vysoko v Pyrenejích. Některé znaky jsou na místech vzdálených od sebe tisíce kilometrů, jiné jsou rozesety na menší ploše a další nacházíme pouze v jedné oblasti. Tyto dělené obdélníky se vyskytují jenom v severním Španělsku. Někteří vědci se domnívají, že by mohlo jít o druh rodinných nebo klanových znaků. Jen na okraj – rané skalní umění vykazuje pozoruhodnou podobnost od Francie a Španělska až po Indonésii a Austrálii. Výskyt mnoha stejných znaků na tak vzdálených místech, zejména z doby před 30 až 40 tisíci lety, stále více poukazuje na to, že kořeny tohoto objevu sahají až ke společnému původu v Africe. To je ale předmětem budoucího výzkumu. Zpět k tématu. Není pochyb, že tyto znaky měly pro své tvůrce význam, třeba jako tyto 25 tisíc let staré basreliéfy v La Roque de Venasque ve Francii. My možná nevíme, co znamenaly, ale lidé ve své době to věděli určitě. Opakování stejných znaků po tak dlouhou dobu a na tolika místech napovídá tomu, že tito umělci tvořili svá díla s jistým záměrem. Hovoříme-li o geometrických obrazcích, které mají konkrétní kulturní a všem srozumitelný význam, je docela dobře možné, že před sebou máme jeden z nejstarších systémů grafické komunikace na světě. Teď nemluvím o písmu. V té době neexistovalo dost znaků na to, aby se jimi dala vyjádřit všechna slova mluveného jazyka, což je předpokladem pro vznik kompletního systému písma. Nenalézáme ani znaky, které by se dostatečně pravidelně opakovaly, aby se mohly stát abecedou. Ale máme i několik zcela ojedinělých výjimek. Třeba tuto stěnu ze španělské La Pasiegy, známou jako „Nápis“. Nalevo jsou symetrické značky, uprostřed zřejmě stylizované ztvárnění rukou, a napravo něco, co vypadá trochu jako závorka. Nejstarší systémy grafické komunikace na světě – sumerské klínové písmo, egyptské hieroglyfy, první čínské znaky – se všechny objevily před 4 až 5 tisíci lety a všechny se vyvinuly z dřívějšího protosystému tvořeného počtářskými značkami a piktografickými znázorněními, kde se význam shodoval s obrázkem. Obrázek ptáka by tedy ve skutečnosti představoval dané zvíře. Teprve později se tyto piktogramy začaly více stylizovat, až byly téměř k nepoznání, a začaly vznikat další symboly, které představovaly všechna ostatní chybějící slova v jazyce, například zájmena, příslovce, přídavná jména. Když toto všechno víme, zdá se vysoce nepravděpodobné, že by geometrické znaky z doby ledové mohly skutečně být abstraktními písemnými znaky. Pravděpodobnější je to, že tito nejstarší umělci také dělali počtářské znaky, třeba jako tuto řadu čar v Riparo di Za Minic na Sicílii, nebo vytvářeli stylizovaná zpodobnění okolního světa. Mohly by některé znaky představovat zbraně nebo obydlí? A co třeba nebeské objekty, jako jsou souhvězdí? Nebo dokonce části krajiny: řeky, hory, stromy. Třeba tento černý objekt ve tvaru pera mezi podivnými znaky ve tvaru zvonů z naleziště El Castillo ve Španělsku. Vypadá sice jako ptačí pero, ale nemohl by třeba znázorňovat rostlinu nebo strom? Tyto otázky si někteří vědci začali pokládat v souvislosti s určitými znaky na určitých místech. Věřím, že přišel čas, abychom tuto kategorii jako celek přehodnotili. Ironií samozřejmě je, že poté, co jsem pečlivě všechny znaky zařadila do jedné kategorie, mám pocit, že mým dalším krokem je bude postupně rozřazovat podle toho, jak budeme identifikovat a vyčleňovat různé typy zobrazení. Nechápejte mě špatně, pozdější vznik plně rozvinutého písma je po zásluze impozantním počinem. Nesmíme ale zapomínat na to, že tyto první systémy písma nevznikly z ničeho nic. A že už i před 5 tisíci lety lidé stavěli na něčem mnohem starším, něčem, jehož původ sahá desítky tisíc let do minulosti – na geometrických znacích Evropy doby ledové a ještě starších. Vycházeli z dávného momentu v naší kolektivní historii, kdy někdo poprvé přišel na nápad udělat grafickou značku a navždy tak změnil povahu toho, jak spolu komunikujeme. Děkuji. (potlesk)