Zvládnu ochránit otce
před skupinou Ozbrojených Islamistů
kuchyňským nožíkem?
Téhle otázce jsem čelila
jednoho úterního rána v červnu 1993,
když jsem ještě studovala práva.
Toho rána jsem se probudila brzy
v tátově bytě
na předměstí Alžíru v Alžírsku
neustávajícím bušením na vchodové dveře.
Bylo to období, kdy
- jak psali v místních novinách -
každé úterý zemřel jeden vědec
pod kulkami fundamentalistických vrahů.
To, že otec učil na univerzitě o Darwinovi,
už vyprovokovalo návštěvu ve třídě,
kam přišel vůdce tzv. Islámské fronty spásy
který otce osočil, že obhajuje biologismus,
než ho táta vyhodil.
A teď, ať už byl venku kdokoliv,
nechtěl se představit ani odejít.
Otec tedy zkusil zavolat na polici,
ale tam, možná ve strachu
ze sílícího ozbrojeného extremismu,
který už stál životy tolika alžírských policistů,
dokonce ani nezvedli telefon.
A tak jsem šla do kuchyně
vzala si nožík
a postavila se do vstupní chodby.
Bylo to směšné, samozřejmě,
ale nepřišla jsem na nic jiného,
a tak jsem tam stála.
Když se teď podívám zpět,
nejspíš právě tahle chvíle,
mě přiměla začít psát knihu
jménem "Tady vaše fatwa neplatí:
Neznámé příběhy boje
proti islámskému fundamentalismu"
Název je z jedné pákistánské divadelní hry.
Myslím, že to byla tahle chvíle,
díky které jsem se vydala
vyzpovídat 300 lidí muslimské kultury,
z téměř 30 zemí
od Afghánistánu po Mali,
zeptat se jich, jak bojují
s fundamentalismem
pokojně, tak jako můj otec,
a jak se vyrovnávají s nebezpečím,
které se s tím pojí.
V červnu 1993 naštěstí
náš neznámý návštěvník odešel,
ale jiné rodiny měly méně štěstí,
a to motivovalo mé zkoumání.
Každopádně, někdo se vrátil
a o pár měsíců později nechal vzkaz
na tátově kuchyňském stole,
se slovy: "Považuj se za mrtvého".
Následně skupiny ozbrojených
alžírských fundamentalistů
zabily 200 000 civilistů
během doby, známé dnes
jako Temná dekáda 90. let
včetně každé jedné
z žen, které vidíte tady.
V tvrdé protiteroristické akci
začal stát používat mučení a únosy
lidé mizeli a už se nevrátili.
A jakkoli byly všechny ty události děsivé,
tak je mezinárodní veřejnost ignorovala.
Můj otec, syn alžírského rolníka,
který se stal profesorem
byl nakonec donucen opustit univerzitu
a utéct ze svého bytu.
Nikdy ale nezapomenu,
že Mahfoud Bennoune, můj táta,
tak jako mnoho dalších
alžírských intelektuálů,
odmítl opustit zemi
a dál veřejně ostře kritizoval
jak fundamentalisty,
tak někdy i vládu, s níž bojovali.
V listopadu 1994 například
v sérii článků pro noviny Al Watan
nazvané "Jak fundamentalismus
vyprodukoval terorismus
úplně nového druhu"
odsoudil to, čemu říkal
"zásadní rozkol mezi teroristy
a skutečným islámem,
kterým žili naši předkové."
Za taková slova se zabíjelo.
Země mého otce mě
v těch temných 90. letech naučila,
že lidový odpor proti
islámskému fundamentalismu
je jedním z nejdůležitějích
a zároveň nejpřehlíženějších
bojů za lidská práva
na světě.
A stejné to zůstává dnes,
o 20 let později.
Víte, v každé zemi, z níž
slýcháte o ozbrojených džihádistech,
co útočí na civilisty,
jsou také neozbrojení lidé,
kteří ozbrojencům vzdorují
a o nichž neslyšíte,
a tihle lidé potřebují naši podporu,
aby uspěli.
Na Západě lidé často předpokládají,
že muslimové obecně přitakávají terorismu.
Někteří lidé na pravici proto, že považují
muslimskou kulturu
za násilnou z podstaty
a někteří lidé na levici proto,
že považují muslimské násilí,
fundamentalistické násilí,
výhradně za důsledek
spravedlivého rozhořčení.
Oba pohledy jsou úplně mimo.
Ve skutečnosti mnoho lidí
z muslimského prostředí
všude na světě zásadně odmítá
fundamentalismus i terorismus
a často pro to mají dobrý důvod.
Budou totiž mnohem
pravděpodobněji oběťmi
tohoto násilí, než jeho pachateli.
Dovolte mi příklad.
Podle výzkumu z roku 2009,
jehož zdrojem byla média v arabštině
bylo v letech 2004 až 2008
mezi oběťmi Al Kajdy jen 15 procent
lidí ze Západu.
Jsou to strašlivé počty,
ale naprostá většina obětí
zabitých muslimskými fundamentalisty
je z muslimského prostředí.
Předchozích pět minut jsem mluvila
o fundamentalismu, a vy máte právo vědět,
co přesně tím myslím.
Cituji definici alžírské socioložky
Marieme Helie Lucasové.
Ta říká, že fundamentalismy,
všimněte si množného čísla,
ve všech velkých náboženských tradicích,
že "fundamentalismy jsou politická
hnutí extrémní pravice,
která v kontextu globalizace
manipulují s náboženstvím, aby dosáhla
svých politických cílů."
Sadia Abbasová to nazývá
radikální politizací
teologie.
Ráda bych se vyhnula vytváření představy,
že jde o nějaký druh monolitu,
kterému se říká islámský
fundamentalismus, a který je všude stejný.
Protože tato hnutí vykazují rozdíly.
Některá používají a obhajují násilí.
Jiná ne, i když jsou často propojena.
Mají různé formy.
Některá jsou nevládními organizacemi,
dokonce i tady v Británii,
jako třeba Cageprisoners.
Některá fungují coby politické strany,
jako Muslimské bratrstvo,
další jako otevřeně ozbrojené
skupiny, jako Taliban.
V každém případě jsou to ale
radikální projekty.
Nejsou konzervativní
či tradicionalistické.
Většinou se snaží změnit
vztah lidí k islámu
spíš než ho uchovat.
To, o čem mluvím, je extrémní
muslimská pravice
a to, že její stoupenci jsou,
či tvrdí, že jsou muslimové,
je nedělá méně odpornými,
než je extrémní pravice kdekoliv jinde.
Takže podle mne, pokud se považujeme
za liberály či levicové,
obhájce lidských práv nebo feministky,
musíme stát proti těmto hnutím
a pomáhat jejich přirozeným odpůrcům.
Teď bych ráda jasně řekla,
že podporuji efektivní boj
s fundamentalismem,
ale musí to být boj, který
respektuje mezinárodní právo,
takže nic z toho, co říkám, nesmí sloužit
jako ospravedlnění pro cokoliv
nedemokratického,
a tady bych chtěla hlasitě podpořit
prodemokratické hnutí v dnešním
Alžírsku, Barakat.
Nic z toho, co říkám, nesmí sloužit
jako ospravedlnění porušování
lidských práv, jakým byly
masové rozsudky smrti proti
Muslimskému bratrstvu,
vynesené v Egyptě tento týden.
To, co říkám, je,
že musíme čelit muslimským
fundamentalistickým hnutím,
protože ohrožují lidská práva
v prostředích s většinovou
muslimskou populací
a dělají to různými cestami.
Nejviditelněji přímými útoky na civilisty,
které provádějí ozbrojené skupiny.
Ale tohle násilí je jen vrchol ledovce.
Tato hnutí jako celek
prosazují diskriminaci
náboženských a sexuálních menšin.
Snaží se omezit svobodu vyznání
kohokoliv, kdo věří jinak, než oni,
nebo se rozhodne nevěřit.
A co je netypičtější, vedou totální válku
proti právům žen.
Tváří v tvář takovým hnutím
nám dnes západní diskurz
nejčastěji nabízí
dvě nesprávné odpovědi.
Ta první, která se někdy
objevuje na pravici
tvrdí, že většina muslimů
jsou fundamentalisté,
nebo že islám
je fundamentalistický ve své podstatě,
a to je prostě urážlivé a není to pravda.
Naneštěstí na levici
můžete občas narazit
na diskurz politicky korektní tak moc,
že existenci muslimského fundamentalismu
úplně odmítá připustit,
a nebo ještě hůř - omlouvá ho,
což je nepřijatelné stejně.
Proto hledám nový způsob,
jako o tomhle všem společně mluvit,
který by vycházel z živé zkušenosti
a nadějí lidí v první linii.
S bolestí si uvědomuji,
že v posledních letech vzrůstá
diskriminace muslimů
v zemích jako je Velká Británie či USA,
což je také vážný důvod ke znepokojení,
ale pevně věřím,
že vyprávění těchto
stereotypy narušujících příběhů o lidech
z muslimského prostředí,
kteří se postavili fundamentalistům
a jsou jejich primární obětí
je rovněž skvělá cesta,
jak se bránit této diskriminaci.
Teď mi tedy dovolte představit vám
čtyři lidi, jejichž příběhy
je pro mne velkou ctí vyprávět.
Faizaan Peerzada a jeho Divadlo Rafi Peer
projekt pojmenovaný po jeho otci
po léta propagovali divadelní umění
v Pákistánu.
Růst džihádistického násilí
jim přinesl výhrůžky
aby odvolávali své akce.
Odmítli se jim podřídit.
A tak přišel bombový útok na jejich
osmý světový divadelní
festival v Lahore roku 2008,
déšť skla, který
pokryl místo události
poranil devět lidí.
Později, během téže noci
učinila Peerzadova rodina
velmi těžké rozhodnutí,
oznámili, že jejich festival
bude další den pokračovat podle plánu.
Faizaan tehdy řekl:
"Pokud se skloníme před islamisty,
budeme jen sedět v temném koutě."
Nevěděli ale, co se stane.
Přijde vůbec někdo?
Nakonec dorazily příští den tisíce lidí,
aby divadelnictví v Lahore podpořili,
což Faizaana zároveň uchvátilo
a vystrašilo,
doběhl k jedné z žen,
která přišla se dvěma malými dětmi
a řekl jí: "Víte,
že tu včera vybuchla bomba
a že přišla výhrůžka i na dnešek?"
A ona odpověděla: "Vím,
ale matka mě vzala na váš festival,
když jsem byla v jejich věku
a já na to dodnes vzpomínám.
My jsme museli přijít."
S takhle oddanými diváky
mohli Peerzadovi dokončit festival
podle rozvrhu.
Příští rok
přišli o všechny sponzory,
kvůli bezpečnostním rizikům.
Když jsem je ale potkala roku 2010
byli zrovna uprostřed dalšího ročníku,
který dokázali uspořádat
na tom samém místě.
Byl to devátý světový divadelní festival
a odehrával se v Lahore
během roku, kdy to město
zažilo už 44 teroristických útoků.
Pákistánský Taliban tehdy
zahájil systematické útoky
na dívčí školy, které pak vyvrcholily
atentátem na Malalu Yousafzaiovou.
Co Peerzadovi udělali v takové chvíli?
Uspořádali představení
dívčího školního divadla.
Takže jsem měla tu čest vidět "Naang Wal",
muzikál v pandžábském jazyce,
ve kterém dívky z Gymnázia Lahore
hrály všechny role.
Zpívaly a tančily
a hrály myši a vodního buvola
a já zadržovala dech a bála se,
zda se dostaneme ke konci
téhle skvělé show.
A když přišel, celé publikum
společně vydechlo
a několik lidí se rozbrečelo,
a pak se hlediště naplnilo
mírumilovnou explozí jejich potlesku.
Pamatuji si, že jsem si tehdy vzpomněla
na bombové atentátníky, kterých tu byly
plné noviny před dvěma lety,
ale tahle noc a tihle lidé
nesou stejně důležitý příběh.
Maria Bashirová je první a jednou
ženskou šéfprokurátorkou v Afghánistánu.
Je jí od roku 2008
a nedávno otevřela úřad pro vyšetřování
případů násilí proti ženám,
což je podle ní samé nejdůležitější úkol
který ve své práci má.
Když jsme se potkaly
v její kanceláři v Heratu,
vešla obklopena
čtyřmi mohutnými ozbrojenými muži.
Celkem má 23 osobních strážců, protože
je ošlehaná bombovými útoky,
které skoro stály život její děti
a připravily o nohu jednoho z bodyguardů.
Proč to dál dělá?
S úsměvem říká, že to je otázka,
na kterou se ptá každý -
a pro ni zní:
"Proč riskujete ztrátu života?"
A její odpověď je jednoduchá:
lepší budoucnost pro všechny
přicházející Marie Bashirové
stojí za to riziko,
ví, že pokud lidé jako ona
takové nebezpečí nepodstoupí,
tak žádná lepší budoucnost nebude.
Později během našeho rozhovoru
mi prokurátorka Bashirová řekla,
jak se obává
možných výsledků
vládních vyjednávání s Talibanem,
tedy s lidmi, kteří se ji pokoušejí zabít.
"Pokud jim dáme místo ve vládě,"
ptala se, "kdo bude chránit práva žen?"
A naléhala na mezinárodní společenství,
aby nezapomínalo na své sliby ženám
jen proto, že se snaží o mír s Talibanem.
O pár týdnů později,
po odjezdu z Afghánistánu
jsem si na internetu přečetla titulek
že v Afghánistánu při atentátu zahynula
úřední osoba, žalobce,
zoufale jsem googlovala
a díkybohu zjistila,
že obětí nebyla Maria,
jiný afghánský žalobce byl ale bohužel
zastřelen na cestě do práce.
A když dnes slyším takové titulky,
myslím na to, že i když mezinárodní síly
letos opustily Afghánistán,
musíme se dál zajímat o to,
co se děje místním lidem,
všem Mariím Bashirovým.
Dodnes někdy v hlavě slyším hlas,
který bez jakéhokoliv siláctví říká:
"Situace žen v Afghánistánu
bude jednou lepší.
Musíme pro to vytvářet podmínky,
dokonce i kdyby nás
kvůli tomu měli zabít."
Neexistují slova dost silná,
aby odsoudila teroristy z hnutí Al-Šabáb,
co zaútočili na obchodní dům
Westgate v Nairobi
v den, kdy se tam konala
dětská kuchařská soutěž
v září 2013.
Zabili 67 lidí, včetně básníků
a těhotných žen.
Daleko odtamtud, na americkém Středozápadě
jsem se setkala s
Američany somálského původu
kteří se rozhodli čelit
snahám Al-Šabábu
naverbovat několik mladých lidí
z Minneapolis
aby se účastnili zvěrstev,
jako bylo to ve Westgate Mallu.
Abdirizak Bihi měl 17letého synovce
Burhana Hassana, dobrého studenta.
Burhana naverbovali v roce 2008,
nadchli pro cestu do Somálska
a zabili, když se pokoušel vrátit domů.
Od té doby Abdirizak Bihi,
který vede bezplatné
Centrum výchovy a podpory,
veřejně odsuzuje nábory,
ale i chyby vlády
a somálsko-amerických organizací,
jako je Islámské centrum
Abubakar As-Saddique,
kde podle něj
jeho synovce radikalizovali
v mládežnickém programu.
Nekritizuje jenom mešitu a její vedení.
Pouští se také do vlády
za její neschopnost udělat víc
pro prevenci chudoby v jeho komunitě.
Protože nemá žádné finanční zdroje
musí být pan Bihi tvořivý.
Aby zvrátil snahy Al-Šabáb
naklonit si mládež, roztrpčenou
útoky skupiny z roku 2010
na diváky mistrovství světa v Ugandě,
zorganizoval během ramadánu
basketbalový turnaj
v Minneapolis jako odpověď.
Spousty somálsko-amerických dětí dorazily
věnovat se sportu,
i přes fatvu vyhlášenou proti tomu.
Hrály košíkovou tak,
jak Burhan Hassan už nikdy nebude.
Abdirizaka Bihiho
kvůli jeho snahám ostrakizuje
vedení Islámského centra
Abubakar As-Saddique,
se kterým míval dobré vztahy.
Řekl mi: Jednou jsem v televizi
spatřil imáma,
jak nás nazývá nevěřícími a říká,
"Tyto rodiny chtějí zničit mešitu."
To je přesný opak toho,
jak Abdirizak Bihi rozumí tomu,
čeho se snaží dosáhnout
odkrýváním náborů Al-Šabábu.
On chce chránit náboženství,
které i já miluji,
před hrstkou fanatiků
Teď bych vám chtěla říct poslední příběh,
je o dvaadvacetileté studentce
práv z Alžírska
jménem Amel Zenoune-Zouani.
Amel měla tentýž sen
o práci právničky,
který jsem snila já v 90. letech.
Odmítla ukončit studium,
navzdory faktu, že fundamentalisté,
bojující s Alžírským státem,
hrozili všem, kdo budou pokračovat
ve vzdělání.
26. ledna 1997 nastoupila Amel
do autobusu
v Alžíru, kde studovala,
jela domů strávit večer v ramadánu
se svou rodinou.
Právnickou fakultu už nikdy nedokončí.
Když autobus vjel na předměstí
jejího rodného města, zastavili ho
na kontrolním stanovišti, obsazeném muži
z ozbrojené islamistické skupiny.
Protože měla školní baťoh,
vyvlekli Amel z autobusu
a zabili ji na ulici.
Ti, co jí prořízli krk,
potom řekli všem v autobusu:
"Jestli půjdete na univerzitu,
přijde den, kdy vás zabijeme všechny
přesně takhle."
Amel zemřela přesně v 17 hodin 17 minut,
což víme, protože když padla na ulici,
její hodinky se rozbily.
Její máma mi je ukázala,
jedna ručička byla pořád
optimisticky napřažená
k času 17.18, který nikdy nepřijde.
Nedlouho před svou smrtí
řekla Amel matce o sobě
a svých sestrách:
"Nic se nám, dá-li Bůh, nestane,
ale kdyby stalo,
musíš vědět, že jsme zemřely pro poznání.
Ty a táta musíte dál držet hlavu nahoře."
Ztráta takové mladé ženy
je nepochopitelná,
a tak jsem se při svém pátrání
přistihla, že sama hledám Amelinu naději,
její jméno vlastně v arabštině
znamená "naděje".
Myslím, že jsem ji našla na dvou místech.
Prvním z nich byla síla její rodiny
a všech ostatních rodin, které
vyprávějí své příběhy
a žijí dál navzdory terorismu.
Amelina sestra Lamia
překonala svůj zármutek,
šla na právnickou fakultu
a dnes je právničkou v Alžírsku.
To je možné jen proto, že
ozbrojení fundamentalisté
byli v zemi úspěšně potlačeni.
A druhé místo, kde nacházím Amelinu naději
je všude tam, kde ženy a muži
pokračují ve vzdoru proti džihádistům.
Na Amelinu počest musíme
podporovat všechny ty,
kdo dnes pokračují
v tomto boji za lidská práva,
jako je třeba organizace Women
Living Unger Muslim Laws.
Nestačí, jak mi řekla obhájkyně práv obětí
Cherifa Kheddarová v Alžíru,
nestačí bojovat s terorismem.
Musíme se postavit také fundamentalismu,
protože fundamentalismus je podhoubím,
ze kterého terorismus roste.
Jak je možné, že lidé jako Cherifa,
všichni takoví,
nejsou známější?
Jak je možné, že každý ví,
kdo byl Usáma bin Ládin,
ale jen málokdo zná všechny ty,
kdo se postavili bin Ládinům ve svých
vlastních komunitách?
Musíme to změnit, proto vás prosím,
abyste pomohli sdílet tyto příběhy
ve svém okolí.
Podívejte se znovu
na hodinky Amel Zenounové,
zastavené navždy,
a teď se prosím podívejte
na své vlastní hodinky
a zkuste se právě v tomhle
okamžiku rozhodnout
pro podporu lidí, jako byla Amel.
Nemáme právo mlčet o nich,
protože je to snazší,
nebo proto, že Západní politika
je také pochybná,
protože čas 17.17 se pořád blíží
k příliš mnoha Amel Zenounovým
v místech jako je severní Nigérie,
kde džihádisté dál zabíjejí studentky.
Čas ozvat se na podporu všech těch,
kdo nenásilně čelí fundamentalismu
a terorismu ve svých komunitách
je teď.
Děkuji vám.
(Potlesk)