Ve skvělém filmu z roku 1980,
"Bratři Bluesovi,"

je scéna, kde John Belushi
poprvé navštíví Dana Aykroyda

v jeho bytě v Chicagu.

Je to stísněné, malé místo

a jenom metr od
vlakových kolejí.

John sedí na Danově posteli

kolem projede vlak,

všechno v pokoji se začne třást.

John se ptá: "Jak často
tudy ten vlak projíždí?"

Dan odpoví: "Tak často,
že to už pak nevnímáš."

A pak něco spadne ze zdi.

Všichni víme, o čem mluví.

Jako lidské bytosti si na 
každodenní věci zvykneme

velmi rychle.

Jako produktový designér,
je mojí prací si každodenních věcí všímat,

vnímat je a snažit
se je vylepšit.

Například vidíte toto ovoce?

Vidíte tuhle nálepku?

Ta nálepka tam nebyla,
když jsem byl dítě.

Ale během tech let, někde

měl někdo ten nápad
ji na to ovoce dát.

Proč?

Aby bylo jednodušší

si u kasy
namarkovat.

No, to je super,

rychleji se dostaneme
z obchodu.

Ale teď je tu nový problém.

Přijdeme domů, máme hlad

a vidíme tohle zralé, šťavnaté
ovoce na kuchyňské desce,

chceme ho vzít a sníst ho.

Jenže, teď musíme
hledat tu nálepku.

A zaboříme se do ovoce nehtem,
čímž ho poškodíme.

A pak tu nálepku sloupávat --

víte, co myslím.

A pak ji z prstu sundat.

(potlesk)

Není to zábava,

vůbec ne.

Ale stalo se něco zajímavého.

Nejspíš jste to pocítili jen
když se to stalo poprvé.

Chtěli jsme si dát kousek ovoce.

Byli jste naštvaní.

Prostě jste si ho chtěli dát.

Podesáté,

jste už méně naštvaní,

a prostě nálepku sundáte.

Posté, alespoň pro mne,

mi to už bylo jedno.

Prostě jsem vzal kousek ovoce,

zajel do něho nehty,
odstranil nálepku z prstů,

a pak se pozastavil:

"Není tu další nálepka?"

Proč to tak je?

Proč si zvykáme na každodenní věci?

Jako lidské bytosti máme
omezenou mozkovou kapacitu.

Naše mozky si tyto úkony
převedou na zvyky,

aby se uvolnilo místo
na nové věci.

Říká se tomu habituace

a je to jeden z nejzákladnějších
principů jak se učíme.

Habituace není vždy špatná.

Pamatujete si na autoškolu?

Já ano.

Ruce křečovitě drží volant
v pozici 10 a 2.

Dáváte pozor na všechno, co je venku,

auta, světla, chodci.

Je to hodně o nervy.

Tak moc, že jsem ani nemohl
s nikým v autě mluvit

a ani jsem neposlouchal hudbu.

Pak se stalo něco zajímavého.

Jak týdny utíkaly,
řízení se stávalo jednodušší a jednodušší.

Zvykli jste si na to.

Začala to být zábavné a přirozené.

A mohli jste zase mluvit s přáteli

a poslouchat hudbu.

Takže je dobrý důvod proč
si naše mozky zvykají.

Pokud by to nedělaly,
všímali bychom si každého detailu,

vždycky.

Bylo by to vyčerpávající,

a nemohli bychom se naučit
nic nového.

Ale někdy není habituace dobrá.

Zabraňuje nám všímat 
si problémů kolem nás,

a to je špatně.

A pokud nám zabrání všímat si
problémů a spravit je,

tak to je opravdu hodně špatně.

Komici o tom ví všechno.

Kariéra Jerryho Seinfelda byla postavena
celá na malých detailech,

ty drobné hloupé věci, které
děláme každý den a nepamatujeme si je.

Vypráví nám, jak byl
u kamarádů na návštěvě

a chtěl se jenom
v klidu osprchovat.

Chytil rukojeť kohoutku
a trochu s ním otočil jedním směrem

a voda byla o 100 stupňů moc horká.

Otočil druhým směrem a voda byla
o 100 stupňů moc studená.

Jenom si chtěl dát příjemnou sprchu.

Všichni jsme to zažili,

jen si to nepamatujeme.

Ale Jerry ano,

a to je práce komika.

Ale designéři, inovátoři
a podnikatelé,

naší prací je nejen si
těch věcí všímat,

ale jít o krok dále
a napravit je.

Tahle osoba,

to je Mary Andersonová.

V roce 1902 v New York City

byla na návštěvě.

Byl studený, mokrý den, sněžilo
a jí bylo teplo uvnitř tramvaje.

Během cesty si všimla
jak řidič otevírá okno,

aby mohl odklidit sníh
z okna a jet dál.

Když ale otevřel okno, všechen
studený mokrý vzduch se nahrnul dovnitř,

a všichni cestující trpěli.

Pravděpodobně si
většina pasažérů řekla:

"Nedá se nic dělat,
musí otevřít okno, aby to vyčistil."

"Takhle to prostě je."

Ale Mary ne.

Mary si řekla:

"Co kdyby řidič mohl
vyčistit okno zevnitř,

aby byli v bezpeční a jeli

a pasažéři mohli zůstat v teple?"

A tak hned na místě
vytáhla svůj notes

a začala kreslit to,
co se stalo prvním stěračem.

Jako produktový designér
se snažím učit se od lidí jako je Mary

vidět svět takový jaký je,

ne jaký si myslíme, že je.

Proč?

Protože je snadné řešit
problém, který vidí každý.

Ale je těžké řešit problém,
který skoro nikdo nevidí.

Někteří si myslí,
že se s tím narodíte

nebo také ne,

jako by Mary Andersonová byla
naprogramovaná vidět svět jasněji.

To nebyl můj případ.

Musel jsem se k tomu dopracovat.

Během mých let u Applu

nás Steve Jobs vyzýval
chodit do práce každý den

a vidět naše produkty
skrze oči našich zákazníků,

nových zákazníků,

těch, kteří se bojí
a mohou být frustrováni

ale i v nadějném očekávání, že jejich
technologická novinka

začne pracovat rovnou.

Říkal tomu zůstat začátečníkem,

a chtěl, abychom se soustředili
na všechny malé detaily,

aby byly rychlejší, snazší a 
bezproblémové pro nové zákazníky.

Jasně si pamatuji 
na počáteční dny iPodu.

V 90. letech,

pokud vás bavily přístroje jako mne,

naběhli jste do obchodu
pro tu nejžhavější novinku.

Trvalo mi dostat
se do obchodu,

přistroj si koupit, dojet domů,
začít rozbalovat.

A najednou, tu byla 
zase nálepka:

s nápisem, "Před použitím nabít."

Co?

Neuvěřitelné.

Právě jsem ztratil tolik času
koupí tohoto produktu

a teď ho musím ještě nabít?

Musím čekat celou věčnost,
než budu moct zkusit novou hračku.

Bylo to šílené.

Ale víte co?

Tehdy to bylo v každém přístroji.

Když to bylo na baterky,

museli jste si je nejdříve nabít.

Steve si toho všiml

a řekl:

"Tohle se nesmí našemu
produktu stát."

Co jsme tedy udělali?

Normálně, když máte produkt
s pevným diskem uvnitř,

zapnete ho na půl hodiny
v továrních podmínkách,

abyste se ujistili, že bude
fungovat i následující léta

až ho zákazník vytáhne z krabice.

Co jsme udělali my?

Zapnuli jsme přístroj přes dvě hodiny.

Proč?

Zaprvé, mohli jsme vytvořit 
kvalitnější produkt,

snadno testovatelný

a ujistili se, že bude
skvělý i pro zákazníka.

Ale nejdůležitější bylo,

že baterie byla plně nabitá

k okamžitému užití.

Takže zákazník,
plný nadšení

mohl začít používat rovnou.

Bylo to skvělé a fungovalo to.

Lidem se to líbilo.

Dnes má skoro každý produkt,
který je na baterky

plně nabitý hned po rozbalení,

i když nemá pevný disk.

Ale tehdy, jsme si
toho všimli a spravili to

a teď to dělá každý.

Už žádné: "Před použitím nabít."

A proč vám tohle říkám?

Je to o vidění neviditelného problému,

ne zjevný problém, to je důležité,

ne jen pro produktový design,
ale pro vše co děláme.

Neviditelné problémy jsou
všude kolem nás,

můžeme je vyřešit.

Ale nejdříve je musíme
vidět, vnímat je.

Váhám nad tím
dát vám tipy

ohledně neurovědy a psychologie.

Je tu příliš mnoho zkušených
lidí v TED komunitě,

kteří toho ví víc
než kdy budu já.

Ale řeknu vám pár rad,
které dělám já,

které můžeme dělat všichni
v boji proti habituaci.

Moje první rada je dívat se zeširoka.

Když narazíte na problém,

někdy je více kroků, 
které k němu vedou.

A někdy i hodně kroků po něm.

Pokud si poodstoupíte
a podíváte se zeširoka,

možná můžete změnit některé škatulky

snadněji než problém.

Možná je můžete zkombinovat.

Možná je můžeme odstranit všechny,
aby došlo ke zlepšení.

Například takové termostaty.

Začaly se objevovat po roce 1900 
a používaly se velmi jednoduše.

Mohli jste je posunout nahoru nebo dolů.

Lidé to chápali.

Ale v sedmdesátých letech,

přišla energetická krize

a zákazníci přemýšleli
jak na energiích ušetřit.

Co se stalo?

Designéři termostatů
přidali nový krok.

Namísto posouvání nahoru a dolů,

jste ho teď museli naprogramovat.

Mohli jste si říct, kdy 
chcete jakou teplotu.

To znělo skvěle.

Každý termostat to začínal mít.

Ale zjistilo se, že nikdo 
energii neušetřil.

Jak to?

Lidé nemohli předpovědět budoucnost.

Nevěděli jaké budou týdny
v příštím období,

v příštím roce.

Nikdo nic neušetřil,

a co se stalo?

Designéři termostatů se vrátili
k rýsovacím prknům

a soustředili se na krok programování.

Vytvořili lepší uživatelské rozhraní,

lepší dokumentaci.

Ale po letech lidé stále
neušetřili žádnou energii,

protože prostě nemohli
předpovědět budoucnost.

Co jsme udělali?

Namísto programování jsme
přidali algoritmus, který se sám učil,

prostě pozoroval, kdy jste zvedli
teplotu nahoru, dolů

a jakou máte rádi teplotu,
když vstáváte,

nebo když odcházíte.

A víte co?

Fungovalo to.

Lidé ušetřili energii
bez jakéhokoliv programování.

Takže nezáleží na to, co děláte.

Pokud si poodstoupíte a podíváte se
na všechny ty škatulky,

možná je způsob jak je odstranit
nebo je zkombinovat,

aby se stal proces mnohem jednodušším.

Takže to je moje první rada.
Dívejte se zeširoka.

Moje druhá rada,
dívejte se zblízka.

Jedním z mých největších učitelů
byl můj dědeček.

Naučil mě o světě všechno.

Naučil mě jak se věci staví
a jak je opravit,

nástroje a techniky potřebné
pro úspěšný projekt.

Pamatuji si na jeden příběh,
který mi říkal o šroubech

a jak je nutné mít pro každou práci
ten správný šroub.

Je hodně druhů šroubů:

šrouby do dřeva, do kovů,
do betonu, hmoždinky,

seznam pokračoval dál

Naší prací je vytvořit
produkty, které si mohou

zákazníci nainstalovat
i bez profesionální pomoci.

Co jsme udělali?

Vzpomněl jsem si 
na dědečkův příběh,

tak jsme si řekli,

"Kolik různých šroubů
se vejde do krabice?

Dva, tři, čtyři nebo pět?

Protože je tolik typů zdí."

Tak jsme o tom přemýšleli
a přizpůsobovali,

nakonec jsme přišli na tři
různé šrouby, které jsme dali do krabice.

Mysleli jsme si, že jsme problém vyřešili.

Ale ukázalo se, že ne.

Produkt jsme prodávali

a lidé s ním neměli 
dobrou zkušenost.

Co jsme udělali?

Vrátili se zpátky 
k rýsovacím prknům

hned jak jsme zjistili,
že se nám to nepovedlo.

A navrhli jsme zvláštní,
speciální šroub,

ke zklamání našich investorů.

Říkali: "Proč trávíte tolik času
na malinkém šroubu?

Jdetě a prodejte víc!"

A my odpověděli: "Prodáme více,
pokud to uděláme dobře."

A nakonec se to povedlo.

Jeden speciální šroub,
mohl být v krabici jediný,

snadno se přidělal 
a zavěsil na zeď.

Takže když se soustředíme
na malé neviditelné detaily

a díváme se a řekneme si

"Je to důležité

nebo se to tak prostě vždycky dělalo?

Možná se toho můžeme zbavit."

Moje poslední rada je 
myslet mladistvě.

Každý den se setkávám se zajímavými
dotazy od mých tří dětí.

Vymýšlejí si otázky jako:

"Proč auta dopravní zácpu neobletí?"

"Proč nemám místo
tkaniček suchý zip?"

Někdy jsou to chytré dotazy.

Přišel ke mě můj syn a já mu řekl:

"Běž se podívat do poštovní schránky."

Podíval se na mě tázavě a řekl:

"A proč nám poštovní schránka neřekne
sama, když bude mít dopis?" (smích)

"To je docela dobrá otázka."

Ptají se na hodně věcí

a někdy zjistíme, že nemáme
ty správné odpovědi.

Říkáme: "Synu, takhle to prostě funguje."

Čím více jsme něčemu vystaveni,

tím více si na to zvykáme.

Ale děti tu nejsou ještě tak dlouho,

aby si na to zvykli.

Takže když narazí na problém,

snaží se ho ihned vyřešit

a někdy najdou lepší cestu,

která je vážně lepší.

Takže moje rada je mít
v týmu mladé lidi

nebo lidi s mladou myslí.

Protože když je budete mít,

všichni v pokoji budou
přemýšlet jako mladí.

Picasso kdysi řekl:
"Každé dítě je umělec

Problém je, aby zůstalo
umělcem i když vyroste."

Viděli jsme svět jasněji,
když jsme ho viděli poprvé,

než se dám do cesty 
dostaly návyky.

Naší výzvou je dostat se zpátky,

cítit tu frustraci,

vidět ty malé detaily,

vidět zeširoka

vidět zblízka

myslet mladě

a zůstat začátečníky.

Není to jednoduché.

Vyžaduje to potlačit

nejzákladnější způsob,
jakým dáváme světu smysl.

Pokud se to podaří,

můžeme vytvořit úžasné věci.

Pro mě to je lepší produktový design.

Pro vás to může být
něco jiného, něco silného.

Našim úkolem je vstát
každý den a říct si:

"Jak mohu zažít svět lépe?"

A pokud to uděláme tak možná,

možná se zbavíme těch
hloupých malých nálepek.

Moc vám děkuji

(potlesk)