Lidským očím svět v noci připomíná beztvaré šedivé plátno. Na druhou stranu řada nočních zvířat zažívá bohatý a pestrý svět, plný detailů, tvarů a barev. Co tedy odlišuje můry od lidí? Můry a mnoho dalších nočních zvířat v noci vidí, protože jejich oči jsou přizpůsobeny a dokáží vyvážit nedostatek světla. Všechny oči, ať už oči nočních tvorů nebo těch ostatních, spoléhají na fotoreceptory v sítnici, detekující částice světla známé jako fotony. Fotoreceptory poté předají informaci o fotonech ostatním buňkám v sítnici a mozku. Mozek informace pečlivě prozkoumá a použije k vytvoření obrazu prostředí, které oko vnímá. Čím je světlo jasnější, tím více fotonů oko zasáhne. 100 milionkrát více fotonů je oku k dispozici za slunečného dne než při zatažené, bezměsíčné noci. Fotonů je ve tmě nejenom méně, ale zasahují oko i méně spolehlivým způsobem. Znamená to, že informace získané fotoreceptory se budou v průběhu času měnit stejně, jako se bude měnit kvalita obrazu. Snažit se ve tmě zachytit skrovné, náhodně přicházející fotony, je příliš obtížné pro oči většiny denních tvorů. Pro noční tvory je to jen otázka přizpůsobení se. Například velikostí. U nártouna je každá oční bulva stejně velká jako jeho mozek. Znamená to, že ze savců má největší oči v poměru k hlavě. Kdyby lidé měli mozek a oči stejně velké, měly by naše oči velikost grepů. Jeho rozšířené zornice se nevyvinuly kvůli roztomilému vzhledu, ale k nashromáždění co nejvíce světla. Větší oči mohou mít větší kruhové otvory, zvané zorničky, a větší čočky, což umožňuje dopad většího množství světla na receptory. Zatímco nártouni snímají noční scenérii pomocí svých obrovských kukadel, kočky na to mají lesklé oči. Kočičí oči získávají svůj lesk díky věci zvané tapetum lucidum, která je umístěna za fotoreceptory. Je tvořena z vrstev buněk vypadajících jako zrcadlo a obsahujících krystaly, které odráží přicházející světlo zpět k fotoreceptorům a ven z oka. To tvoří „strašidelné” světlo a dává fotoreceptorům druhou šanci k zaznamenání fotonů. Ve skutečnosti tento systém inspiroval „kočičí oči”, které užíváme na silnicích. Na druhou stranu ropuchy to dělají pomalu. Mohou vytvářet obraz, i když jednotlivé fotoreceptory zasáhne pouze jediný foton za sekundu. Umožňují jim to fotoreceptory, které jsou více než 25krát pomalejší než ty lidské. To znamená, že ropuchy mohou shromažďovat fotony po dobu až 4 sekund, což jim umožní nasbírat jich mnohem více než dokážou naše oči v každém vizuálním časovém intervalu. Nevýhodou je, že to způsobuje pomalé reagování, protože aktualizovaný obraz dostávají pouze každé 4 vteřiny. Naštěstí jsou zvyklé na to, že cílí na pomalou kořist. V noci se ale také hemží hmyz, třeba dlouhozobky svízelové, které vidí své oblíbené květiny v barvě i za noci plné hvězd. Jsou toho schopny díky překvapivé schopnosti - oprostit se od detailů ve svém zrakovém vnímání. Informace z okolních fotoreceptorů jsou seskupeny v jejich mozcích, takže zachycení fotonu skupinou je vyšší ve srovnání s jednotlivými receptory. Nicméně, seskupování fotoreceptorů vede ke ztrátě detailů v obrazu, protože jemné detaily vyžadují jemnou mřížku fotoreceptorů, z nichž každý zaznamenává fotony z jednoho malého bodu v prostoru. Trik je v tom nalézt rovnováhu mezi mírou fotonů a ztrátou detailu tak, aby našly své květiny. Ať už jsou oči pomalé, obrovské, lesklé či ne tak jemné, je to kombinace těchto biologických adaptací, které nočním tvorům dávají jejich jedinečné vizuální schopnosti. Představte si, kdybychom mohli prostřednictvím jejich očí vidět svět, který ožívá po západu slunce.