Děkuji vám.

Byl kdysi v Indii jeden král, maharádža, 
který ke svým narozeninám vydal dekret,

aby každá hlava každé vesnice 
přinesla dar hodný krále.

Někteří přinesli nejjemnější hedvábí, 
jiní přinesli přenádherné meče,

další přinesli zlato.

Na konec řady se postavil 
velmi vrásčitý, malý a starý muž,

který ze své vesnice urazil 
po moři několikadenní cestu.

A jak tak šel, králův syn se ho zeptal: 
„Jaký dar přinášíš králi?“

A ten starý muž pomaličku 
otevřel dlaň a odhalil

přenádhernou lasturu, která vířila 
fialovou a žlutou, červenou a modrou.

A králův syn se divil:

„To není dar hodný krále! 
Co je toto za dárek?“

Starý muž k němu pomalu vzhlédl a řekl:

„Dlouhá cesta… součást daru.“

(Smích)

Za několik okamžiků 
vám dám dar.

Dar, o kterém věřím, 
že je to dar hodný šíření.

Ale než tak učiním, 
dovolte mi ukázat vám

mou dlouhou cestu.

Jako většina z vás jsem do života

vykročil jako malé dítě.

Kolik z vás začínalo jako malé dítě?

Kdo se narodil mladý?

Zhruba polovina… Dobrá.

(Smích)

A ten zbytek, co s vámi? 
Narodili jste se dospělí?

Hochu, chci vidět tvou mámu!

Ty mi povídej o nemožném!

Jako malý kluk jsem byl 
vždy fascinován nemožným.

Dnes je den, 
na který jsem se těšil mnoho let,

protože je to den, kdy se pokusím

o nemožné přímo před vašima očima.

Právě tady na TEDxMaastricht.

Začnu tím,

že vám prozradím konec:

Dokážu vám,

že nemožné není nemožné.

A skončím tím, 
že vám dám dar hodný šíření:

Ukážu vám, že i ve svém životě 
můžete dělat nemožné.

Při své honbě za nemožným 
jsem zjistil, že existují dvě věci,

které mají společné 
všichni lidé na světě.

Každý se něčeho bojíme –

a každý máme své sny.

Při své honbě za nemožným 
jsem objevil tři věci,

které mě během let

přiměly dělat nemožné:

Dodgeball, hezky česky „vybíjená“,

Superman

a komár.

To jsou má tři klíčová slova.

Teď víte, proč v životě 
dosahuji nemožných věcí.

Vezmu vás nyní na svou cestu,

od strachu ke snům,

od slov k mečům,

od vybíjené

přes Supermana

až k tomu komárovi.

A doufám, že vám ukážu,

jak v životě dělat nemožné.

4. říjen 2007.

Srdce mi bušilo jak splašené 
a kolena se třásla,

jak jsem kráčel po pódiu

v Sanders Theatre

na Harvardově univerzitě, 
abych převzal

Ig Nobelovu cenu za medicínu pro rok 2007

za výzkumný článek, 
jehož jsem spoluautorem,

nazvaný „Polykání mečů…

… a jeho vedlejší účinky“.

(Smích)

Byl zveřejněn v malém odborném časopise, 
který jsem nikdy předtím nečetl:

British Medical Journal.

Pro mě to bylo splnění nemožného snu.

Nečekané překvapení 
pro někoho, jako jsem já.

Pocta, kterou nikdy nezapomenu.

Nebyl to ale ten nejpamětihodnější 
okamžik mého života.

4. října 1967

toto vyděšené, stydlivé, 
hubené a neprůbojné dítě

trpělo nesmírnými obavami.

Jakmile mělo vyjít na pódium,

srdce se mu splašilo

a kolena se mu třásla.

Jakmile otevřelo pusu –

slova prostě nešla ven.

Stálo tam utopené v slzách,

znehybněné panikou,

ztuhlé strachem.

Ten vyděšený, stydlivý, 
hubený a neprůbojný kluk

trpěl mnoha strachy.

Bál se tmy

a bál se výšek,

bál se pavouků a hadů…

Bojí se tu někdo pavouků a hadů?

Jasně, pár vás tu je…

Bál se vody a žraloků…

I doktorů a sestřiček a zubařů,

bál se jehel a vrtaček a všeho ostrého.

Ale víc než čehokoli jiného se bál

lidí.

Ten vyděšený, stydlivý, 
hubený a neprůbojný hoch

jsem byl já.

Bál jsem se selhání a odmítnutí,

měl jsem nízké sebevědomí 
a komplex méněcennosti.

A taky něco, o čem jsme tehdy 
ani nevěděli, že to vůbec existuje:

úzkostná sociální fobie.

Protože jsem se tolik bál, 
ve škole mě zlobili a mlátili mě.

Posmívali se mi a nadávali mi. 
Nikdy mi nedovolili zapojit se

do jejich dětských her.

No, byla tu jedna hra, 
kterou mi dovolili hrát.

Vybíjenou.

A nebyl jsem zrovna dobrý vybíječ.

Agresoři na mě křikli jménem,

já jsem vzhlédl a už jsem viděl balon,

jak letí k mé tváři nadzvukovou rychlostí:

bum, bum, bum!

Pamatuju si na spoustu dní, 
jak běžím domů ze školy,

jak zarudlá tvář mi brní 
a v uších červených mi zvoní,

jak v oku mě pálí slza

a v uších mi hoří jejich slova.

A kdokoli kdy řekl, že:

„Klacky a kameny mi mohou zlámat kosti, 
ale slova mi nikdy neublíží…“

Byla to lež.

Slova mohou řezat jako nože.

Slova mohou bodat jako meče.

Slova mohou zanechat rány tak hluboké,

že je nikdo neuvidí.

Trpěl jsem strachy. 
A slova byla mým nejhorším nepřítelem.

A jsou pořád.

Měl jsem ale také sny.

Doma jsem se zavíral 
s komiksy se Supermanem

a četl jsem knížky o Supermanovi

a snil jsem o tom, že jednou budu 
superhrdina, jako je Superman.

Chtěl jsem bojovat 
za pravdu a spravedlnost,

chtěl jsem bojovat 
proti zlotřilcům a kryptonitu,

chtěl jsem létat po světě a vykonávat 
superhrdinské skutky a zachraňovat životy.

Také mě fascinovaly věci, 
které byly reálné.

Četl jsem Guinnessovu knihu rekordů 
a Ripleyho Věřte nevěřte.

Kdo jste četli Ripleyho nebo 
Guinnesovu knihu rekordů?

Miluju ty knížky!

Viděl jsem, jak lidé 
dělají opravdové činy.

A řekl jsem si: Já chci taky!

Když mě ti tyrani ve škole

nenechají zapojit se do jejich her,

chci dělat opravdová kouzla, 
opravdové superčiny.

Chci dělat něco opravdu pozoruhodného, 
co oni nedokážou.

Chci najít důvod svého bytí, své poslání,

chci vědět, že můj život má smysl,

chci udělat něco neuvěřitelného, 
abych změnil svět;

chci dokázat, 
že nemožné není nemožné.

Přeskočme o deset let vpřed.

Toto je týden před mými 21. narozeninami.

Ten den se staly dvě věci, 
které mi navždy změnily život.

Žil jsem v Tamil Nadu v jižní Indii.

Byl jsem tam jako misionář

a můj mentor a blízký přítel se mě zeptal:

„Máš thromy, Danieli?“

A já na to: „Thromy? 
Co jsou thromy?“

A on: „Thromy jsou tvé hlavní životní cíle.

Jsou kombinací snů a cílů. 
Jako… Kdybys mohl

dělat cokoli chceš, 
jít kamkoli chceš,

být kýmkoli chceš být,

kam bys šel? 
Co bys dělal?

Kdo bys byl?“

Řekl jsem: „To nemůžu udělat! 
Jsem strašpytel, tolik se bojímí!“

Té noci jsem si vytáhl karimatku 
na střechu bungalovu,

lehl si pod hvězdy

a pozoroval, jak netopýři loví komáry.

A přemýšlel jsem jen 
o thromech, snech a cílech,

a taky o tyranech z vybíjené.

Probudil jsem se za pár hodin.

Srdce mi bilo jako splašené. 
Kolena se mi třásla.

Tentokrát nikoli strachem.

Celé tělo se mi zmítalo v křečích.

A dalších pět dní

jsem na smrtelné posteli bojoval o život, 
střídavě při vědomí a v bezvědomí.

Mozek mi hořel čtyřicítkou horečkou. 
Malárie.

Kdykoli jsem byl při vědomí, 
dokázal jsem přemýšlet jen o thromech.

Přemýšlel jsem: 
„Co si se životem počnu?“

Nakonec, noc před mými 21. narozeninami,

v momentu náhlého osvícení,

jsem si uvědomil…

Uvědomil jsem si, že maličký komár,

Anopheles Stephensi,

že ten maličký komár,

který váží méně než 5 mikrogramů,

méně než zrnko soli,

že ten komár složil na lopatky 
80kilového chlapa.

Pochopil jsem, že je to můj kryptonit.

A pak jsem si uvědomil: 
Ne, ne, nemůže za to komár.

To ten maličký parazit 
uvnitř komára,

Plasmodium Falciparum, 
zabije ročně přes milion lidí.

A uvědomil jsem si: 
Ne, ne, je to ještě menší.

Ale mně to připadá mnohem větší.

Pochopil jsem,

že právě strach byl můj kryptonit,

můj parazit,

který mě celý život mrzačil a ochromoval.

Víte, je rozdíl mezi 
nebezpečím a strachem.

Nebezpečí je opravdové.

Strach je naše volba.

Uvědomil jsem si, že mám na výběr:

Mohl bych žít ve strachu 
a tu noc zemřít vyčerpáním;

nebo můžu strach uložit k ledu

a dosáhnout svých snů 
a odvážit se konečně žít.

A popravdě řečeno, 
na smrtelné posteli se děje něco,

že když čelíte smrti, opravdu strašně moc 
chcete začít doopravdy žít.

Ačkoli všichni jednou umřeme, 
ne všichni doopravdy žijeme.

Žijeme ve smrti.

A když už víte, jak zemřít,

najednou víte, jak opravdu žít.

Rozhodl jsem se té noci

změnit svůj příběh.

Nechtěl jsem zemřít.

Odříkal jsem modlitbičku:

„Dobrý bože, dožiju-li se 
svých 21. narozenin,

nenechám se už nikdy 
ovládat svým strachem.

Uložím své strachy k ledu

a budu dosahovat svých snů,

chci změnit svůj postoj,

chci v životě dosáhnout 
něčeho neuvěřitelného,

chci najít své poslání 
a důvod svého bytí.

Chci vědět, že nemožné není nemožné.“

Nepovím vám, jestli jsem tu noc přežil. 
Zkuste si na to přijít sami.

(Smích)

Té noci jsem vytvořil seznam 
svých prvních 10 thromů:

Chtěl jsem navštívit velké kontinenty,

prohlédnout si 7 divů světa,

naučit se spoustu jazyků,

žít na opuštěném ostrově,

žít na lodi uprostřed oceánu,

žít v Amazonii s kmenem indiánů,

vylézt na vrcholek nejvyšší švédské hory,

vidět Mt. Everest při východu slunce,

pracovat v hudební branži v Nashvillu,

pracovat v cirkusu

a vyskočit z letadla.

Během dalších dvaceti let jsem si 
většinu těch thromů odškrtl.

Pokaždé, když jsem 
odškrtl nějaký throme,

připsal jsem dalších 5 nebo 10 
a seznam tak rostl a rostl.

Sedm let jsem žil 
na malém ostrůvku na Bahamách.

Zhruba sedm let života

ve slaměné chýši.

K jídlu jsem si lovil žraloky a rejnoky, 
jediný živáček na ostrově,

v bederní roušce.

Musel jsem se naučil plavat se žraloky.

Odsud jsem se přestěhovat do Mexika

a potom k povodí Amazonky v Ekvádoru,

místa Pujo Pongo, kde jsem 
žil s místním kmenem.

A krůček po krůčku mi 
mé thromy zvyšovaly sebevědomí.

Přesunul jsem se do hudební branže 
v Nashvillu a pak ve Švédsku,

přestěhoval jsem se do Stockholmu 
a dělal hudbu tam.

Vylezl jsem na vrcholek Mt. Kebnekaise, 
vysoko nad polárním kruhem.

Naučil jsem se klaunské triky,

žonglování,

chůzi na chůdách,

jízdu na jednokolce, 
polykání ohně i skla.

A v roce 1997 jsem se doslechl, 
že už je jen necelý tucet polykačů mečů.

Řekl jsem si: „To musím umět!“

Setkal jsem se s jedním polykačem mečů 
a poprosil ho o pár tipů.

A on na to: „Jasně, dám ti dvě rady:

Zaprvý: Je to zatraceně nebezpečný.

Umíraj při tom lidi.

Zadruhý:

Ani to nezkoušej!“

(Smích)

A tak jsem si to přidal na seznam thromů.

A cvičil jsem, 10-12× denně, den co den,

čtyři roky.

Spočítal jsem si to.

4 × 365 × 12

Trvalo mi asi 13 000 
neúspěšných pokusů,

než jsem v roce 2001 
do krku dostal první meč.

Během té doby jsem si dal throme,

že se stanu světovým expertem 
na polykání mečů.

Vyhledal jsem každou knihu, 
časopis, novinový článek,

lékařskou zprávu. 
Studoval jsem fyziologii, anatomii,

mluvil jsem s lékaři i sestrami,

spojil jsem všechny 
polykače mečů dohromady

v Mezinárodní asociaci polykačů mečů

a vedl jsem dvouletý výzkum na téma

Polykání mečů a jeho vedlejší účinky,

který byl publikován 
v British Medical Journal.

(Smích)

Děkuji.

(Potlesk)

O polykání mečů jsem se 
naučil pár fascinujících věcí.

Některé z nich by vás 
až dodneška ani nenapadly.

Až přijdete domů a zakrojíte se 
do svého steaku nožem

nebo mečem nebo příborem, 
bude se vám to honit hlavou…

Zjistil jsem, že polykání mečů 
začalo v Indii –

přesně tam, kde jsem to 
jako 20letý mladík viděl poprvé –

asi před 4000 lety, 
2000 let před naším letopočtem.

V posledních 150 letech 
se polykači mečů osvědčili

na poli vědy a medicíny,

když v roce 1868 pomáhali 
vyvinout tubusový endoskop

s dr. Adolfem Kussmaulem 
v německém Freiburgu.

V roce 1906 to byl 
elektrokardiogram ve Walesu

studium poruch polykání a trávení,

bronchoskopy a tak podobně.

V posledních 150 letech

ovšem víme i o stovkách zranění 
a desítkách úmrtí.

Tady vidíte tubusový endoskop 
vyvinutý dr. Adolfem Kussmaulem.

Objevili jsme ale také 
29 úmrtí za posledních 150 let

včetně polykače mečů z Londýna, 
který si mečem probodl srdce.

Rovněž jsme zjistili, že se ročně přihodí

3 až 8 vážných zranění 
způsobených polykáním mečů.

Vím to, protože mi volají.

Dva hovory byly nedávno.

Jeden ze Švédska a jeden z Orlanda, 
jen za posledních pár týdnů.

Polykači mečů, které zranění 
dostalo až do nemocnice.

Je to velice nebezpečné.

Další věcí, kterou jsem zjistil, 
je to, že polykání mečů

vyžaduje 2 až 10 roků, 
než se většina lidí naučí

spolknout meč.

Můj nejvíce fascinující objev je ale ten,

jak se polykači mečů učí dělat nemožné.

Povím vám malé tajemství:

Nezaměřujte se na těch 99,9 % nemožného.

Zaměřte se na 0,1 % toho, co možné je,
a zkuste přijít na to, jak to udělat.

Vezmu vás teď na exkurzi 
do mysli polykače mečů.

Abyste dokázali polknout meč, 
musíte v meditaci oddělit mysl od těla,

nabrousit soustředění 
a mít přesnost špičky jehly,

abyste oddělili vnitřní orgány 
a překonali reflexy svého těla

tím, že posílíte synopse v mozku, 
tím, že posilujete svalovou paměť

vědomým cvičením 
po více jak 10 000 opakování.

Ukážu vám teď, jak to 
vypadá v těle polykače mečů.

Abych spolkl meč,

musím čepelí sjet po jazyku,

potlačit dávivý reflex 
v krčním jícnu,

uřídit 90stupňovou otočku 
skrze hrtanovou příklopku,

projít přes horní jícnový svěrač ,

potlačit polykací reflex,

sjet čepelí do hrudní dutiny

mezi plícemi.

V tuto chvíli

musím pošťouchnout srdce bokem.

Když se podíváte pozorněji,

uvidíte, jak srdce tluče o můj meč,

protože se ten meč o srdce opírá

a odděluje ho jen 
pár milimetrů tlustá stěna jícnu.

Tohle neošidíte.

Pak musím mečem sjet skrze hrudník

skrz dolní jícnový svěrač 
až dolů do žaludku,

potlačovat nutkání ke zvracení 
až úplně dolů ke dvanáctníku.

Hračka.

(Smích)

Kdyby to mělo pokračovat dál,

došlo by to až k vejcovodům. 
Vejcovody!

Pánové, na to se pak někdy 
zeptejte svých drahých poloviček.

Lidé se mě často ptají:

„To musí chtít hodně kuráže 
takhle riskovat život,

šťouchat se do srdce 
a polykat meče…“

Vůbec ne. Opravdovou odvahou

pro toho vystrašeného, stydlivého, 
hubeného a vyjukaného kluka

je riskovat selhání a odmítnutí,

otevřít své srdce

a potlačit pýchu

a postavit se před dav 
naprosto cizích lidí

a vyprávět jim příběh 
o svých obavách a snech,

risknout své niterné já – 
jak obrazně, tak doslova –

Víte – děkuji vám.

(Potlesk)

Víte, opravdu úžasné je,

že jsem v životě chtěl 
vždy dělat pozoruhodné věci.

A teď se mi to daří.

Těmi pozoruhodnými věcmi ale nemyslím to, 
že zvládnu spolknout

21 mečů najednou

nebo 6 metrů pod vodou 
v nádrži s 88 žraloky a rejnoky

pro Ripleyho Věřte nevěřte

nebo polykat na 800 °C rozpálený meč 
pro show Superlidé Stana Leeho

jako „Muž z oceli“ –

a to ten mizera byl pořádně horkej!

Nebo za meč táhnout auto pro Ripleyho

nebo Guinnesse

nebo se dostat do finále 
Amerika má talent

nebo v roce 2007 vyhrát 
Ig Nobelovu cenu za medicínu.

Ne, to není opravdu pozoruhodné.

To si jen lidé myslí. 
Ne, ne, ne. To není ono.

Opravdu pozoruhodné je,

že Bůh dokázal přimět toho 
vyjukaného pohublého klučinu,

který se bál výšek

a vody a žraloků

a doktorů a sestřiček 
a jehel a ostrých předmětů

a mluvení před lidmi…

Že mě dokázal přimět 
létat po celém světě

ve výšce okolo 10 000 metrů,

polykat ostré předměty 
pod vodou v nádrži se žraloky

a mluvit s doktory a sestrami 
a k lidem po celém světě.

To mi připadá jako opravdu ohromné.

Vždycky jsem chtěl dělat nemožné…

Děkuji vám.

(Potlesk)

Děkuji.

(Potlesk)

Vždycky jsem chtěl dělat nemožné 
a teď to dělám.

Vždycky jsem chtěl se svým životem dělat 
něco úžasného a změnit svět

a teď to dělám.

Vždycky jsem chtěl létat po světě 
a dělat superhrdinské skutky

a zachraňovat životy. A teď to dělám.

A víte co?

Někde hodně hluboko 
je ještě pořád schovaný

kousek toho dětského snu.

(Smích)
(Potlesk)

Vždycky jsem chtěl najít 
důvod svého bytí a své poslání.

A teď jsem ho našel.

Ale víte vy co?

Nejsou to meče, má síla,
jak byste si mohli myslet.

Ve skutečnosti to jsou slova, má slabina.

Důvodem mého bytí, 
mým posláním je měnit svět

prosekáváním se strachem,

meč za mečem, slovo za slovem,

nůž za nožem, život za životem,

abych inspiroval lidi, 
aby se stali superhrdiny

a dělali v životě nemožné.

Mým posláním je 
pomáhat lidem hledat to jejich.

Jaké je to vaše?

Jaké je vaše poslání?

Od čeho tady jste?

Věřím, že všichni můžeme být superhrdiny.

Jaká je vaše superschopnost?

V celé světové populaci 
asi 7 miliard lidí

dnes existuje pár tuctů polykačů mečů

roztroušených po celém světě,

ale vy jste jen jeden.

Jste unikát.

Jaký je váš příběh?

Co vás odlišuje?

Vyprávějte svůj příběh,

i když šeptáte a třese se vám hlas.

Jaké jsou vaše thromy?

Kdybyste mohli dělat cokoli, 
být kdokoli a jít kamkoli –

Co byste dělali?
Kam byste šli?

Co byste dělali?

Co chcete se svým životem udělat?

Jaké jsou vaše největší sny?

O čem jste snili jako malí? 
Vraťte se do dětství.

Nebylo to to, co teď, co?

Jaké byly ty nejdivočejší sny,

o kterých jste si mysleli, 
že jsou divné a podivné?

Teď už tak podivně nevyznívají, že?

Co je váš meč?

Každý z nás máme meč,

oboustranný meč obav a snů.

Polkněte ten meč, ať už vypadá jakkoli.

Následujte své sny, dámy a pánové.

Nikdy není pozdě být tím, kým chcete.

Těm tyranům z vybíjené, 
těm, co si mysleli,

že nikdy nedokážu nemožné,

těm chci říct jen jedno:

Děkuji vám.

Protože kdyby nebylo zloduchů, 
neměli bychom ani superhrdiny.

Jsem tu, abych ukázal, 
že nemožné není nemožné.

Toto je mimořádně nebezpečné. 
Může mě to zabít.

Tak si to užijte.

(Smích)

S tímhletím budu potřebovat vaši pomoc.

Publikum: Dva, tři.

Dan Meyer: Ne, ne, ne, potřebuju pomoct 
s počítáním od vás všech, jasné?

(Smích)

Znáte ta slůvka? Ano? 
Počítejte se mnou. Připraveni?

Raz.

Dva.

Tři.

Ne, to je dvojka, ale asi víte, co chci.

Publikum: Raz.

Dva.

Tři.

(Lapání po dechu)

(Potlesk)

DM: Jo!

(Potlesk)
(Jásot)

Mockrát díky.

Díky, díky, díky. 
Z celého srdce vám děkuju.

Vlastně vám děkuju 
z celého žaludku.

Řekl jsem vám, že jsem sem 
přišel dělat nemožné – a udělal jsem to.

Toto ale nebylo nemožné. 
Dělám to den co den.

To nemožné bylo to, že ten 
vyjukaný klučina čelil svému strachu,

postavil se na pódium akce TEDx

a měnil svět, 
slovo po slovu,

meči po meči, život po životě.

Pokud jsem vám osvěžil myšlení, 
pokud jsem vás přiměl věřit,

že nemožné není nemožné,

pokud jsem vám pomohl uvědomit si, 
že v životě můžete dokázat nemožné,

pak je má práce u konce – 
a ta vaše právě začíná.

Nepřestávejte snít. Nepřestávejte věřit.

Děkuji za vaši důvěru ve mě.

Děkuji, že jste součást mého snu.

A zde je můj dárek pro vás:

Nemožné není…

Publikum: Nemožné.

Dlouhá cesta… součást daru.

(Potlesk)

Děkuji vám.

(Potlesk)

(Jásot)

Moderátorka: Díky! To byl Dan Meyer!