Když roku 2001 vyšla moje první kniha pro děti, zavítal jsem opět na svou základní školu, abych žákům pověděl o tom, jaké je být autorem a ilustrátorem. A když jsem ve školní jídelně chystal svůj diaprojektor, podíval jsem se na druhou stranu místnosti a tam stála ona: moje stará školní kuchařka. Stále v té škole pracovala a zrovna měla plno práce s přípravou oběda. Tak jsem k ní přišel, abych ji pozdravil a řekl jsem, "Zdravím, Jeannie! Jak se máte?" A ona se na mě podívala a mně bylo jasné, že mě poznala, ale nedovedla mě úplně zařadit, a pak řekla: "Stephen Krosoczka?" A já byl ohromen, že věděla, že jsem Krosoczka, ale Stephen je můj strýc, který je o 20 let starší než já, a ona byla i jeho kuchařka, když byl ještě dítě. A tak mi začala vykládat o svých vnoučatech, a to mě naprosto dostalo. Moje kuchařka měla vnoučata, a tím pádem taky děti, což tedy znamená, že každý den šla ze školy domů? Vždycky jsem si myslel, že žije v jídelně spolu s nádobím. Nikdy mě nic jiného nenapadlo. No, to náhodné setkání mě inspirovalo a vytvořil jsem komiksový román "Školní kuchařka", sérii komiksů o kuchařce, která používá svoje nunčaky z rybích prstů k tomu, aby bojovala proti zákeřným kyborgům, obludnému školnímu autobusu a zmutovaným matematikům. A na konci každé knihy chytí záporáka do své síťky na vlasy a prohlásí: "Takhle chutná spravedlnost!" (Smích) (Potlesk) A je to naprosto úžasné, protože ta série byla skvěle přijata dětskými čtenáři a ti mi poslali úžasné dopisy, pohledy a umělecké výtvory. A když jsem navštěvoval různé školy, začal jsem si všímat, že pracovníci jídelen byli významně zapojeni do přípravy programu. A od pobřeží k pobřeží mi paní kuchařky říkaly tu stejnou věc: "Díky, že jste vytvořil superhrdinu podle nás." Školní kuchařky se totiž v populární kultuře zrovna velké oblibě nikdy netěšily. Nejvíc to ale znamenalo pro Jeannie. Když byly vydány první knihy, pozval jsem ji na křest a přede všemi, kdo tam stáli, před těmi, které celé ty roky krmila, jsem jí věnoval umělecké dílko a pár knih. A dva roky na to, co vznikla tato fotka, Jeannie zemřela. A já jsem šel na její rozloučení a nic mě nemohlo připravit na to, co jsem tam spatřil, protože přímo vedle její rakve stál ten obrázek, a její manžel mi řekl, že to, že jsem vzal na vědomí její těžkou práci, a že jsem ocenil to, co dělala, pro ni znamenalo strašně moc. A to mě přimělo k tomu, aby se vytvořil jakýsi svátek, kdy bychom si toto mohli připomínat ve školních jídelnách napříč naší zemí: Den školní superkuchařky, kdy děti mohou tvořit různé projekty pro pracovníky kuchyní. A já jsem se na tom podílel s Asociací pro školní stravování, a představte si, že něco přes 30 milionů dětí se každý den stravuje ve školních jídelnách. To se rovná více než pěti miliardám obědů za školní rok. A v těchto příbězích je více hrdinství než jen to, že dítě dostane přidáno. Například paní Brenda v Kalifornii dává pozor na každého žáka, který stojí ve frontě, a když něco není v pořádku, dá vědět školnímu poradci. Několik kuchařek z Kentucky zjistilo, že 67 % jejich žáků je na školních obědech závislých každý den, a že přes léto zůstávají bez jídla, takže vybavily školní autobus, vytvořily z něj pojízdnou kuchyni a jezdily po okolí a během léta nakrmily 500 dětí denně. A děti vytvořily neuvěřitelné projekty. Věděl jsem, že to tak bude. Udělaly přáníčka ve tvaru hamburgeru z barevného papíru. Vyfotily hlavu své paní kuchařky, přilepily ji na obrázek z mojí knížky, a to připevnily na krabice od mléka, ve kterých pak daly kuchařkám květiny. A taky vytvořily svůj komiks, ve kterém vystupovala vedle mé kreslené kuchařky i jejich vlastní kuchařka. A taky vytvořily děkovné pizzy, a každé dítě se podepsalo na jednu z ingrediencí vyrobenou z tvrdého papíru. Já osobně jsem byl nejvíce dojat reakcí samotných kuchařek, protože jedna paní mi řekla: "Až do dneška jsem měla pocit, že nikdo tady ve škole ani neví, že existuju. Myslela jsem, že si nás tady nikdo ani nevšimne." Jiná žena mi řekla: "Víte, díky tomu všemu si uvědomuju, že to, co dělám, je důležité." A samozřejmě, že to, co dělá, je důležité. To, co všechny dělají, je důležité. Každičký den krmí naše děti. A dříve, než se dítě může začít učit, musí mít plné bříško, a tyhle ženy a muži pracují v první linii a pomáhají vytvořit vzdělanou společnost. Takže doufám, že nečekáte na Den školní superkuchařky, abyste poděkovali personálu vaší jídelny. A doufám, že víte, jakou moc takové poděkování má. Poděkování může změnit život. Mění život tomu, kdo ho přijímá, i tomu, kdo ho chce vyjádřit. Děkuji. (Potlesk)