Na samotné Zemi je jen pomálu půdy, která je jakkoliv obyvatelná lidmi, ale přežili jsme. Když naši primitivní předci zjistili, že jejich domov a živobytí je ohroženo, odvážili se vydat na cestu do neznámých končin a hledali lepší podmínky. A jako potomkům těchto průzkumníků nám jejich kočovná krev koluje v našich žilách. Ale zároveň s tím nás rozptyluje "chléb a hry" a jsme zapleteni ve válkách, které proti sobě navzájem vedeme. Až se zdá, že se u nás vytratila ta touha objevovat. My, jako druh, jsme se unikátně vyvinuli pro Zemi, na Zemi a Zemí samotnou. Jsme tak spokojeni s našimi životními podmínkami, že jsme se stali samolibými a jsme tak zaneprázdněni, že si nevšímáme omezených zdrojů stejně jako konečného života Slunce. Zatímco Mars a všechny filmy natočené v jeho jménu posílily ducha pro cestování vesmírem, zdá se, že jen hrstka z nás si uvědomila, že křehká stavba našeho druhu je žalostně nepřipravená na dlouhodobé vesmírné výpravy. Vydejme se do zdejšího národního lesu rychlé ověření skutečnosti. Takže rychlá ukázka rukou: kolik z vás si myslí, že by bylo schopno přežít v této bujné divočině několik dní? Je vás hodně. Co několik týdnů? To je slušný počet. A co několik měsíců? To je také velmi dobré. Teď si představte, že tento národní les zažívá nekonečnou zimu. Stejná otázka: kolik z vás si myslí, že by bylo schopno přežít několik dní? To je poměrně dost. Co několik týdnů? Pro změnu si představme zvrat, kde jediný dostupný zdroj vody je uvězněn kilometry pod povrchem v zmrzlých blocích. Živin v půdě je tak malinko, že nenalezneme žádnou vegetaci, a samozřejmě těžko můžeme hovořit o nějaké atmosféře. Takové příklady jsou jen zlomkem výzev, kterým bychom čelili na planetě jako je Mars. Jak se tedy zocelit na výpravy, jejichž destinace jsou tak rozdílné od dovolené v tropech? Budeme neustále vysílat zásoby z planety Země? Postavíme vesmírné výtahy nebo nepředstavitelné kilometry transportních pásů které přivážou vybranou planetu k naší domovské? A jak vypěstujeme věci jako jídlo, které na Zemi roste stejně jako my? Ale teď předbíhám. Ve výpravě našeho druhu za nalezením nového domovu pod novým sluncem, velmi pravděpodobně strávíme mnohem více času na výpravě samotné, ve vesmíru, na lodi, v neprodyšné létající plechovce, možná i po několik generací. Nejdelší souvislá doba, kterou člověk strávil ve vesmíru, je v rozmezí 12 až 14 měsícům. Z vesmírných zkušeností astronautů víme, že trávení času v mikrogravitačním prostředí způsobuje řídnutí kostí, svalovou atrofii, kardiovaskulární problémy, spolu s mnoha dalšími komplikacemi, od fyziologických po psychologické. A co taková makrogravitace nebo nějaké další variace gravitačních sil planety na které se objevíme? Ve zkratce, naše kosmické cesty přinesou rizika, známá i neznámá. Zatím jsme nahlíželi na tento nový kus mechanické technologie nebo na tohoto úžasného robota nové generace jako na sestavu zajišťující našemu druhu bezpečný průlet vesmírem. Ale báječné jaké jsou, věřím, že nastal čas, abychom doplnili tyto objemné elektronické obry o to, co již příroda vynalezla: mikrob, jednobuněčný organismus, který je samo vytvářející se, samo uživitelný živoucí stroj. Nevyžaduje téměř žádnou údržbu, nabízí velké možnosti ve využití a pro přesun potřebuje jen jednu plastovou ampuli. Obor, který nám umožnil uplatnění schopností mikrobů, je znám jako syntetická biologie. Vychází z molekulární biologie, která nám přinesla antibiotika, vakcíny a lepší možnosti pozorování fyziologických nuancí lidského těla. Pomocí prostředků syntetické biologie nyní můžeme upravit geny téměř všech organizmů, mikroskopických nebo ne, s neuvěřitelnou rychlostí a přesností. Vzhledem k omezenosti námi vyrobených strojů bude syntetická biologie prostředkem k vytvoření nejen našeho jídla, našeho paliva a našeho prostředí, ale také nás. Abychom kompenzovali naše fyzické nedostatky, a zajištění našeho přežití ve vesmíru. Abych vám předvedla, jak můžeme využít syntetickou biologii na průzkum vesmíru, vraťme se k prostředí Marsu. Složení půdy Marsu je podobné sopečnému popelu z Havaje se stopovým množstvím organického materiálu. Hypoteticky řečeno, co kdyby půda Marsu skutečně umožnila růst rotlin bez použití živin ze Země? První otázku, na kterou bychom se měli ptát je, jak můžeme naše rostliny učinit mrazuvzdorné? Jelikož průměrná teplota Marsu je velmi nepříznivých mínus 60 stupňů Celsia. Další otázkou by mělo být, jak učinit naše rostliny suchomilné? Vzhledem k tomu, že většina vody v podobě námrazy se vypařuje rychleji, než stihnu říci slovo "vypařovat." Ale jak se zdá, takové věci jsme už zvládli. Půjčili jsme si rybí geny s nemrznoucím proteinem a geny pro suchomilnost z rostlin jako je rýže a přišili je k rostlinám, které je potřebuji, máme dnes rostliny, které vydrží většinu such a mrazíků. Na Zemi jsou známé jako GMO, neboli geneticky modifikované organismy, a spoleháme se na ně, že dokáží nasytit všechna krky lidské civilizace. Příroda už takové věci dělá bez naší pomoci. My jsme jednoduše našli preciznější způsob jak na to. Takže proč chceme změnit genetickou povahu rostlin kvůli vesmíru? Neučinění tak znamená potřebu vytvořit nekonečně akrů půdy na zcela nové planetě, vypouštět bilióny litrů atmosférických plynů a pak sestrojit obří skleněný dóm, kde bychom vše uchovali. Je to nerealistický inženýrský podnik, který se rychle stane vysokorozpočtovou transportní misí. Nejlepší způsob jak zajistit, že budeme mít zásoby jídla a vzduch, který potřebujeme, je vzít s sebou organizmy, které byly vytvořeny tak, aby se adaptovaly v nových a drsných prostředích. V podstatě využít stvořených organizmů aby nám pomohly teraformovat planetu, dlouhodobě i krátkodobě. Tyto organizmy se také dají také přetvořit k dělání léků nebo paliva. Takže můžeme využít syntetické biologie, abychom vzali velmi vylepšené rostliny s námi ale co můžeme udělat dál? Jak jsem řekla dříve, že my, jakožto druh, jsme se vyvinuli unikátně pro planetu Zemi. Tento fakt se příliš nezměnil v posledních pěti minutách, vy jste seděli tady a já stála támhle. A proto kdybychom kohokoliv z nás teď vyhodili na Marsu, i s dostatkem jídla, vody, vzduchu a oblekem, pravděpodobně bychom zažili velmi nepříjemné zdravotní problémy z toho množství ionizační radiace, která bombarduje povrch planet jako je Mars, které mají řídkou nebo nexistující atmosféru. Leda bychom plánovali být zakopáni v podzemí po dobu našeho pobytu na každé nové planetě, musíme nalézt lepší způsoby, jak se chránit, bez potřeby se uchýlit k nošení brnění, které váží něco jako vaše vlastní tělo, nebo potřeby se ukrývat za olověnou zdí. Pojďme hledat inspiraci v přírodě. Mezi přemírou života tady na Zemi je podmnožina organizmů známých jako extrémofily neboli milovníky extrémních podmínek života, možná si je pamatujete ze středoškolské biologie. A mezi těmito organizmy je bakterie se jménem Deinococcus radiodurans. Je známá tím, že vydrží chlad, dehydrataci vakuum, kyselinu a především radiaci. Zatímco mechanizmus její odolnosti vůči radiace je známá, ještě musíme přizpůsobit ten příslušný gen savcům. A to není zrovna jednoduché. Je mnoho aspektů, které souvisí s její radiační odolností a není to tak jednoduché jako převedení jednoho genu. Ale díky trošce lidské geniality a trošce času, si myslím, že to není zase tak složité. I kdybychom si půjčili jen část její dovednosti tolerování radiace, tak to bude milionkrát lepší než to, co už vlastníme, což je jen melanin v naší kůži. Za použití nástrojů syntetické biologie můžeme ovládnout dovednost Deinococcus radiodurans a prosperovat pod jinak velmi smrtelnými dávkami radiace. Jakkoliv těžké se to může zdát, homo sapiens, lidé, se vyvíjejí každý den a stále se vyvíjí dál. Tisíce let lidské evoluce nám nedalo jen lidi, jako jsou Tibeťani, kterým se daří v podmínkách s málo kyslíkem ale také Argentince, kteří zvládnou požít a strávit arzén, chemický prvek, který může zabít průměrného člověka. Každý den se lidské tělo vyvíjí s náhodnými mutacemi, které stejně tak náhodně dovolují určitým lidem setrvat v bezútěsných podmínkách. Ale, a to je veliké ale, taková evoluce vyžaduje dvě věci, které nemusíme vždy mít nebo si je moct dovolit, a těmi jsou smrt a čas. V úsilý naše druhu najít naše místo ve vesmíru nemusíme vždy mít dostatek času na přirozenou evoluci nových funkcí pro přežití na mimozemských planetách. Žijeme v době, kterou E. O. Wilson označil za dobu obcházení genů, během které napravujeme naše genetické defekty jako je cystická fibróza nebo svalová dystrofie dočasnými vnějšími náhradami. Ale s každým dalším dnem vstupujeme do nové éry volní evoluce, čas během kterého budeme jako druh mít schopnost se rozhodnout za sebe o našem genetickém osudu. Rozšiřování lidského těla o nové schopnosti už není otázkou jak ale kdy. Použití syntetické biologie ke změně genetického kódu jakéhokoliv živého organizmu, ovzvláště našeho, se neobejde bez morálních a etických dilemat. Udělá nás naše vylepšování méně lidmy? Ale pak , co je lidskost než hvězdná věc, která nabyla vědomosti? Kam by měl lidský génius směřovat? Samozřejmě je trochu zbytečné sedět a žasnout nad tím. Jak užíváme našich vědomostí k naší ochraně vůči vnějším nebezpečím a k ochraně před námi samotnými? Nepokládám tyto otázky, abych vyvolala strach z vědy, ale abych vnesla světlo do těch mnoha možností, které nám věda poskytla a stále nám poskytuje. Musíme se jako lidstvo sjednotit, abychom probrali a přijali tato řešení nejen s obezřetností, ale i s odvahou. Mars je cílem, ale nebude našim posledním. Naše pravou hlavní hranicí je čára, kterou musíme překročit v rozhodnutí, co můžeme a měli bychom vytvořit s prazvláštní inteligencí našeho druhu Vesmír je studený, brutální a nemilosrdný. Naše cesta ke hvězdám bude poseta zkouškami, které nás přivedou k otázce nejen, kdo jsme, ale také kam míříme. Odpovědi budou ležet v rozhodnutí, jestli použít nebo opustit technologii, kterou jsme odpozorovali od života samotného a to nás vymezí ve zbytku našeho času v tomto vesmíru. Děkuji. (Potlesk)