Existuje báseň
od slavného Anglického básníka
z konce 19. století.
Údajně zněla Churchillovi v hlavě
ve 30. letech 20. století.
Zní takto:
"Na zahálčivém kopci v létě,
líný s proudem potoků,
slyším z dálky bubeníka
bubnujícího snové zvuky,
daleko a blízko, potichu a nahlas po pěšinách,
blízký příteli se suchým jídlem,
pochodují vojáci,
brzy zemřou."
Pro ty, co se zajímají o poezii,
báseň se jmenuje "Mladík z Shropshire" od A.E. Housmana.
Co Housman chápal
a co můžete slyšet i v Nielsenových symfoniích,
je to, že tyto dlouhá, horká léta
stability 19. století
se chýlila ke konci
a my se přesunuli
do jedné z těch děsivých period dějin,
kdy se rozdělení moci mění.
A tyto periody, dámy a pánové, jsou často periody
doprovázeny nepokoji
a často i krví.
Má zpráva pro vás je,
že věřím tomu, že jsme odsouzeni, pokud se to tak dá říci,
žít v jednom z těch momentů dějin,
kdy se základy, na nichž je položeno
stávající rozdělení moci začínají měnit
a kdy nový vzhled světa,
a nové síly
se začinají vytvářet.
Jsou to -- jak můžete již vidět dnes --
skoro pokaždé velice bouřlivé a těžké časy
a velice často i krvavé časy.
Mimochodem se to stává přibližně jednou za století.
Dalo by se říci, že naposledy se to stalo --
a to je to co cítili Housman s Churchillem --
když moc přešla ze starých národů,
starých mocností Evropy,
přes Atlantik k nově vznikající síle
Spojených států amerických --
na začátku amerického století.
A ve vakuu, kde bývaly
staré síly Evropy
se odehrály dvě krvavé katastrofy
minulého století --
jedna v prvé polovině a jedna v druhé: dvě světové války.
Mao Ce-Tung o nich mluvil jako o Evropských občanských válkách,
což je asi přesnější charakteristika.
Dámy a pánové,
žijeme v jednom z těch období.
Chci dnes mluvit o třech faktorech.
Prvním z nich, první dva z nich
se týkají posunu moci.
Další jsou nové dimenze,
dimenze, se kterými jsme se nikdy předtím nesetkali.
Nejprve pohovořme o posunech rozložení moci, které ve světě vidíme.
To, co se děje dnes,
je v jistém smyslu děsivé,
protože se to nikdy předtím nestalo.
Byli jsme svědky laterálních posunů sil --
moc Řecka přesunuta do Říma
a posuny moci, k jejímž došlo
během vývoje evropských civilizací --
Dnes jsme ale svědky něčeho trochu jiného.
Protože moc se už neposouvá pouze laterálně
z národu k národu.
Posouvá se také vertikálně.
Dnes se děje to, že moc, která byla dříve uzavřena,
byla za ní zodpovědnost, byla stanovena právem
v rámci státu,
se posunula na globální scénu.
Globalizace moci --
mluvíme o globalizaci trhů,
ale ve skutečnosti jde o globalizaci moci.
A zatímco ve státě je moc
omezena zodpovědností
a právem,
na globální scéně tomu tak není.
Mezinárodní a globální prostředí, kde moc dnes spočívá:
moc internetu, moc médií,
moc penězomněnců --
tento obrovský kolotoč peněz,
který otočí 32 krát větší částku peněz,
než kolik je potřeba na financování obchodů --
tito spekulanti,
tito finanční spekulanti,
kteří nás nedávno srazili do recese,
tato moc nadnárodních společností,
které dnes mají rozpočty větší,
než některé středně velké země.
Tyto působí v globálním prostoru,
jenž je z velké části neregulovaný,
mimo rámec práva
a ve kterém se lidé mohou chovat bez zábran.
To vyhovuje mocným
do určité doby.
Působiště bez omezení bylo pro mocné
vždy velice atraktivní,
ale historie nás naučila, že dříve, či později
se toto působiště --
působiště neomezené právem --
zaplní. Zaplní se nejen věcmi které chcete --
mezinárodní obchod, internet atd. --
zaplní se ale také věcmi, které nechcete --
mezinárodní kriminalita, mezinárodní terorismus.
11. září nás naučilo,
že přestože jste nejmocnějším státem na zemi,
nicméně
ti, kteří jsou v tomto působišti vás mohou napadnout
ve vašem nejikoničtějším městě
jednoho jasného zářijového rána.
Údajně 60% z oněch 4 milionů dolarů,
které byly potřeba k uskutečnění útoků
prošlo institucemi Světového obchodního centra,
které útoky 11.09.2001 zničily.
Jak vidíte, naši nepřátelé tento prostor také využívají --
prostor dopravy, internetu a médií --
aby rozšířili svůj jed,
který ničí naše systémy a způsoby.
Dříve, či později,
Dříve, či později,
pravidlem dějin je,
že kde je moc,
tam musí být i řád.
A pokud tomu tak je a já věřím, že ano,
pak jedním z fenoménů naší doby
je globalizace moci
a proto výzva naší doby
je vnést řád do globálního prostoru.
Věřím také, že desetiletí před námi
budou více či méně bouřlivá,
podle toho, jak úspěšně tento úkol splníme:
přinést řád do globálního prostoru.
Všimněte si prosím, že nemluvím o vládě.
Nemluvím o založení
nějaké globální demokratické instituce.
Můj názor je,
že tohoto nebude dosaženo
založením dalších institucí OSN.
Pokud bychom neměli OSN, museli bychom jej založit.
Svět potřebuje mezinárodní fórum.
Potřebuje způsob, kterým lze legitimizovat mezinárodní kroky.
Ale co se týče řízení globálního prostoru,
myslím si, že toho nedosáhneme
skrze utvoření více institucí OSN.
Lze toho dosáhnout tím, že se spojíme
a utvoříme systém založený na smlouvách,
dohody,
které budou regulovat globální prostor.
A když se zamyslíte, lze už podobné věci vidět dnes.
Světová obchodní organizace - smluvně založená organizace,
zcela smluvně založená,
a přesto dostatečně silná na to, aby udržela i Spojené státy
zodpovědné v případě potřeby.
Kjótský protokol: počátky úsilí utvořit
smluvně založenou organizaci.
G20:
nyní víme, že musíme utvořit instituci,
která je schopna vnést řád
do finančního světa spekulantů.
A to je přesně, čím G20 je, smluvně založená instituce.
Ale je tu problém,
ale k tomu se vrátíme za chvíli,
problém je, že pokud se spojí nejsilnější
a utvoří smluvně založenou instituci,
která se postará o řád,
pak co se stane se slabšími, které vynechali?
A to je velký problém,
ale k tomu se vrátíme za chvíli.
Takže zde je moje první poselství,
že pokud chceme přežít
tyto bouřlivé časy,
pak úspěch
záleží na naší schopnosti
vnést řád
do globálního prostoru.
A poté čekat, co se stane.
Má druhá myšlenka je..
a vím, že tomuto publiku nemusím vysvětlovat
tyhle věci,
ale moc se nepřesouvá pouze vertikálně,
ale také horizontálně.
Lze říci, že dějiny civilizací byly takové,
že civilisace se utvořily kolem moří --
první civilizace kolem Středomoří,
dnešní civilizace vzestupem západních zemí kolem Atlantiku.
Zdá se mi,
že jsme svědky zásadního posunu moci, obecně řečeno
od států kolem Atlantiku
ke státům kolem Tichého oceánu.
Jako vždy to začíná
ekonomickou mocí.
Lze to již vidět na vývoji zahraniční politiky
a na zvyšování výdajů na obranu,
ke kterému dochází v rostoucích mocnostech.
Myslím si,
že to není tak moc přesun ze západu na východ.
Dochází tu k něčemu jinému.
Můj odhad je,
že Spojené státy zůstanou
nejsilnějším státem na zemi
dalších 10 či 15 let,
ale kontext, ve kterém USA drží moc
se radikálně změnil.
Opouštíme 50 let mimořádných
let dějin
zcela jednopolárního světa,
ve kterém směr ručičky kompasu,
ať už pro či proti
byl vždy souzen podle Washingtonu --
absolutní světovou mocnost.
Ale to není v dějinách obvyklé.
Co se děje dnes
je v dějinách mnohem častější.
Vidíme vznik
multipolárního světa.
Doposud byly USA
dominantním prvkem našeho světa.
Zůstanou nejmocnějším státem,
ale budou nejmocnějším státem
ve stále více multipolárním světě.
Již dnes vidíte alternativní centra moci --
samozřejmě Čína,
přestože si myslím, že vzestup Číny není úplně plynulý.
Bude docela podrážděný a mrzutý
protože Čína začíná s demokratizací společnosti poté,
co liberalizovala svou ekonomiku.
Ale to je trochu jiná otázka.
Vidíte Indii či Brazílii.
Postupně lze pozorovat,
že svět z pohledu Evropana vypadá více a více
jako Evropa v 19. století.
Evropa v 19. století:
Britský ministr zahraničí Lord Canning
to popisoval jako "Evropský koncert moci".
Existovala rovnováha, pět stran v rovnováze.
Británie vždy vyvažovala.
Když se Paříž spojila s Berlínem,
Británie se spojila s Vídní a Římem a vytvořili protiváhu.
Nyní si povšimněte,
že v době jednopolárního světa
máme zafizované aliance --
NATO, Varšavská smlouva.
Stanovená polarita moci
znamená pevné aliance.
Ale multipolární rozložení sil
znamená nestálé aliance.
A to je situace, která nás čeká.
Situace, kdy aliance
nejsou pevné a zafixované.
Canning, Britský ministr zahraničí jednou řekl:
"Británie má stálé zájmy,
ale ne stálé spojence."
A my na západě
postupem času zjistíme,
že musíme natáhnout ruku
z pohodlí kruhu kolem Atlantiku
a utvořit aliance s ostatními,
abychom dosáhli toho, co chceme.
Všimněte si, že když jsme bojovali v Libyji,
nestačilo, aby jednal pouze západ samotný,
museli se zapojit i další.
Musela se zapojit Liga arabských států.
Odhaduji, že případy Afgánistánu a Iráku byly poslední,
kdy se západ pokusil jednat sám.
A neuspěl.
Odhaduji,
e jsme na začátku konce 400 leté periody --
říkám 400 let, protože 400 let trvala Otomanská říše --
nadvlády západních mocí,
západních institucí a západních hodnot.
Doposud to bylo tak, že pokud západ jednal svorně,
podařilo se mu vše, co chtěl
ve všech koutech zeměkoule.
Ale dnes už tomu tak není.
Dobrý příklad je finanční krize
po 2. světové válce.
Západ se spojil --
Brettonwoodský měnový systém, Světová banka, Mezinárodní měnový fond --
problém byl vyřešen.
Nyní ale musíme zapojit i ostatní.
Dnes musíme vytvořit G20.
Dnes musíme natáhnout ruku z pohodlí kruhu
našich západních přátel.
Dovolte mi, abych něco předpověděl, něco
co bude asi ještě víc znepokojující.
Domnívám se, že končí perioda
400 let, kdy západní síly
byly dostatečné.
Lidé mi říkají: "Číňani,
ti se určitě nikdy nezapojí
do mírových snah ve světě."
Opravdu? Proč myslíte?
Kolik čínských vojáků dnes
slouží pod modrým baretem, pod modrou vlajkou,
pod velením OSN?
3700.
Kolik Američanů? 11.
Která z námořních flotil, které jsou zapojeny
do bojů se somálskými piráty, je nejvetší?
Čínská.
Ovšem Čína je merkantelistický národ.
Chce, aby moře bylo přístupné.
VIc a víc musíme obchodovat s lidmi,
se kterými nesdílíme hodnoty,
ale s kterými momentálně sdílíme zájmy.
Toto je zcela jiný pohled na svět,
který se před námi tvoří.
A nyní třetí faktor,
jenž je zcela jiný.
V dnešní době,
díky internetu
a díky různým věcím, o kterých zde lidé přednášeli,
vše je spojené se vším.
Jsme nyní vzájemně závislí.
Jsme propojeni v rámci
národů a jedinců,
jako nikdy předtím.
Jako nikdy.
Spojitost národů
existuje odjakživa.
Diplomacie se zabývá řízením vztahů mezi národy.
Nyní sme ale blízce spojeni.
Dostanete ptačí chřipku v Mexiku
a na letišti Charlese de Gaulla v Paříži
z toho mají problém za 24 hodin.
Lehman Brothers zkrachují a najednou mají problémy všichni.
Stepi v Rusku hoří
a v Africe se bojuje o jídlo.
Svět je dnes hluboce propojen.
To znamená,
že myšlenka státu jednajícího samostatně,
nespojeného s ostatními,
nespolupracujícího s ostatními
již není proveditelná.
Protože činy samostatného státu
už se netýkají pouze toho státu,
a už také není dostatečné, aby si stát
kontroloval pouze vlastní území,
protože věci, jenž se dějí vně státu
dnes také ovlivňují dění uvnitř státu.
Byl jsem mladým vojákem
v poslední válce Britského impéria.
V té době byla obrana mé země
pouze o jedné jedniné věci:
jak silná bylo naše vojsko, jak silné bylo naše letectvo,
jak silné bylo naše námořnictvo a jak silní byli naši spojenci.
To byla doba, kdy byli nepřátelé za hranicemi.
Dnes jsou nepřátelé uvnitř.
Když dnes chci mluvit o obraně naší země,
musím mluvit s ministrem zdravotnictví,
protože pandemie ohrožuje bezpečnost.
Musím také mluvit s ministrem zemědělství
protože bezpečnost jídla ohrožuje celkovou bezpečnost,
musím také mluvit s ministrem průmyslu,
protože nedostatky hi-tech infrastruktury
jsou přístupovým bodem pro naše nepřátele --
jak vidíme z kyber útoků --
musím také mluvit s ministrem vnitra,
protože ten, kdo vstoupil do mé země
a žije v řadovém domě v centru města
přímo ovlivňuje, co se děje v zemi --
jak jsme viděli z útoků na Londým 7.7.2005.
Bezpečnost země už nezávisí pouze na
vojácích a ministerstvu obrany.
Závisí na schopnosti spolupráce institucí.
A toto je velice důležité.
Znamená to,
že naše vertikálně rozdělené vlády,
vytvořené na ekonomickém modelu průmyslové revoluce --
hierarchii a dělbě práce,
hierarchii řízení --
mají naprosto špatnou strukturu.
Podnikatelé ví,
že modelem moderní struktury
je síť.
To, na čem záleží je to síť kontaktů,
jak uvnitř vlády, tak externě.
Takže toto je Ashdownův třeti zákon.
Mimochodem neptejte se mě na Asdownův první a druhý zákon,
protože jsem je ještě nevymyslel.
Zní lépe, když máte rovnou třetí zákon.
Ashdownův třetí zákon je, že v moderní době
je vše spojeno se vším
a nejdůležitější na tom, čeho jste schopni
je čeho jste schopni ve spolupráci s ostatními.
Nejdůležitějším prvkem vašeho systému --
ať jste vláda, armádní pluk
či firma --
jsou vaše spojení, vaši partneři,
vaše schopnost spolupráce s ostatními.
Průmysl toto chápe,
vlády ne.
Poslední věc.
Pokud tomu tak je -- a je tomu tak --
že jsme propojeni
jako nikdy předtím,
tak také sdílíme stejný osud.
Takže poprvé není
kolektivní obrana, tedy doposud dominantní
koncept bezpečnosti států,
již postačující.
Dříve pokud můj kmen
byl silnější než druhý kmen, byl jsem v bezpečí.
Když moje země byla silnější než druhá země, byl jsem v bezpečí.
Když moje aliance (NATO) byla silnější než jejich aliance, byl jsem v bezpečí.
Dnes už tomu tak není.
Nástup vzájemného propojení
a zbraní hromadného ničení
znamená, víc a víc,
že sdílím osud se svým nepřítelem.
Když jsem byl diplomat
a domlouval jsem smlouvy o odzbrojení se Sovětským svazem
v Ženevě v 70. letech,
uspěli jsme, protože jsme chápali,
že spolu sdílíme osud.
Kolektivní bezpečnost uz nestačí.
V Severním Irsku byl nastolen mír,
protože obě strany chápaly, že to k ničemu nevede.
Sdílely společný osud.
Jednou z překážek míru na Blízkém východě je,
že Izrael a Palestina nechápou,
že sdílí
společný osud.
Takže najednou
se myšlenka
vizionářů a básníků z dávných dob
stala něčím, co musíme brát vážně
v rámci veřejné politiky.
Začal jsem básní, tak básní také skončím.
Je to báseň od Johna Donnea.
"Neptej se, komu zvoní hrana."
Báseň se jmenuje "Žádný muž není ostrovem."
Zní takto:
"Smrt každého člověka mě ovlivňuje,
neboť jsem součástí lidstva,
neptej se
komu zvoní hrana,
zvoní tobě."
Pro Johna Donnea je to morální rada.
Pro nás
součást rovnice pro přežití.
Děkuji vám.
(Potlesk)