Zdravím, jmenuji se Cameron Ruseell

a už nějakou dobu

se věnuji modelingu.

Vlastně, 10 let.

A zdá se mi, že zde teď momentálně

panuje nepříjemné napětí,

protože přesně tyhle šaty jsem měla nechat doma. (smích)

Naštěstí jsem si s sebou vzala něco na převlečení.

Tohle je historicky první převlékání na TED pódiu,

takže myslím, že je velké štěstí toho být svědkem.

Pokud byly některé ženy zděšeny, když jsem přišla,

nemusíte mi to říkat hned tady, uvidím to později na Twitteru.

(Smích)

Chápu jako poctu,

že můžu během 10 sekund změnit

celý váš pohled na mne.

Ne každému se to poštěstí.

Tyhle podpatky jsou strašně nepohodlné,

ještě, že jsem neměla v plánu v nich zůstat.

Nejhorší část je přetáhnout tenhle svetr přes hlavu,

protože to je přesně ten okamžik, kdy se mi začnete smát.

Takže nedělejte nic, dokud ho mám přes hlavu.

Takže...

Proč jsem to vlastně udělala?

Bylo to dost neohrabané.

Dobrá,

snad ne tak neohrabané jako tento obrázek.

Image je mocná,

ale stejně tak je povrchní.

Já změnila váš názor na mě během 6 sekund.

Před tímto focením

jsem nikdy ve skutečném životě neměla přítele.

Bylo mi to hrozně nepříjemné a ten fotograf

mi říkal, ať prohnu záda a dám

tomu klučinovi ruku do vlasů.

Kromě nějaké operace nebo

umělého opálení, které jsem měla kvůli práci dva dny zpátky,

nemůžeme rozhodovat skoro vůbec o tom, co s námi udělají

a jak vypadáme. I přesto, že je to povrchní a nedá se s tím nic dělat,

má to obrovský vliv na naše životy.

Takže dnes pro mě nemít strach znamená být upřímný.

A jsem na tomto pódiu, protože jsem modelka.

Jsem na tomto pódiu, protože jsem pěkná bílá žena,

a v mém oboru tomu říkáme "sexy girl".

A jsem připravená odpovědět na otázky, které mi lidé často pokládají,

až na to, že dnes řeknu pravdu.

Takže první otázka je: Jak ses stala modelkou?

A já vždy říkám, že si mě sami našli, ale to nevypovídá o ničem.

Pravda o tom, jak jsem se stala modelkou je ta,

že jsem vyhrála loterii a vlastním určité dědičné rysy.

Možná si říkáte, co jsou to ty dědičné rysy.

Za několik posledních staletí

jsme nedefinovali krásu jenom jako zdraví, mládí a symetrii,

které jsme biologicky naprogramovaní, abychom obdivovali,

ale stejně tak jsme zakomponovali i výšku, štíhlou figuru,

ženskost, a bílou pleť.

A toto je ona dědičnost, kterou jsem už měla ve vínku.

Dědičnost, která mě teď živí.

Chápu, že v publiku jsou lidé,

kteří jsou vůči tomuto skeptičtí,

možná tam jsou nějací odborníci, kteří si říkají

"Cože? Co třeba Naomi, Tyra, Joan Smalls, Lui Wen."

Za prvé bych vám chtěla pogratulovat k vašemu přehledu v modelingu. Vážně působivé.

(Smích)

Avšak, naneštěstí vás musím informovat o tom, že v roce 2007

velmi zainteresovaní doktorandi z New Yorské univerzity zjistili,

že ze všech 677 modelek na molu,

které byly zaměstnané

pouze 27, méně než 4%, měly pleť jiné barvy než bílé.

Další otázka, která je mi často kladena je:

"Můžu být modelkou, až vyrostu?"

A první odpověď je: "Nevím, nikdo mi nedovolil o tom rozhodovat."

Ale druhá odpověď, ta kterou bych vážně chtěla říct těm malým holčičkám, je: "Proč?"

Však víš, mohla bys být cokoli.

Mohla bys být prezidentem USA,

nebo vynálezce nového Internetu,

nebo ninja kardio-hrudní chirurg básník,

což by bylo úžasné, protože bys byla první.

(Smích)

A kdyby přesto po tomto skvělém výběru řekly:

"Ne, ne, Carmen, já chci být modelkou."

Pak jim řeknu: "Buď tedy můj šéf."

Protože já nerozhoduji o ničem

a ty bys mohla být hlavní editorka v americkém Vogue,

nebo CEO pro H&M, nebo další Steven Meisel.

Říkat, že by ses chtěla stát modelkou až vyrosteš,

je jako říkat, že chceš vyhrát ve Sportce, až vyrosteš.

Není to ve tvojí moci, což je dobře,

protože to není kariéra.

Nyní vám ukážu 10 let mých nahromaděných znalostí o modelingu,

protože, narozdíl od kardio-hrudních chirurgů,

moje práce jde shrnout během chvíle.

Takže, pokud je fotograf přímo tady

a světla tady, jako třeba HMI lampa,

a klient řekne: "Cameron, chceme fotku za chůze."

Pak tato noha jde jako první, hezký dlouhý krok, tato ruka dozadu a tato dopředu,

hlava je natočená na 3/4, a vy skáčete tam a zpátky.

Prostě jen to a pak se dozadu otočíte na své neexistující přátele.

300krát, 400krát, 500krát. (Smích)

Bude to vypadat nějak takhle. (Smích)

Snad aspoň trochu méně trapně než na té fotce uprostřed.

Já vážně nevím, co se tam dělo.

Naneštěstí, poté, co vyjdete školu

a máte v životopise několik zakázek, které jste splnili,

už nemůžete říct vůbec nic.

Třeba byste chtěli být prezidentem v USA,

ale vaše resumé říká: "Modelka spodního prádla, už 10 let."

Lidé se na vás divně dívají.

Další otázka, která je mi kladena, je: "Upravují všechny tvé fotky?"

A ano, v podstatě upravují všechny fotky,

ale to je jen malá část toho, co se děje.

Toto je naprosto první obrázek, který jsem kdy nafotila,

a také naprosto poprvé, co jsem na sobě měla bikiny,

ještě jsem ani neměla menstruaci.

Vím, už se dostáváme trochu na tělo, ale

byla jsem velice mladá.

Tady je vidět, jak jsem vypadala s mojí babičkou, jenom několik měsíců před tím.

Tyto fotky jsou foceny ve stejný den.

Moje kamarádka měla možnost jít se mnou.

Tady jsem na pyžamové party pár dní před tím, než jsem fotila pro Francouzský Vouge.

Tady jsem já ve fotbalovém mužstvu a ve V časopise.

A tady jsem dnes.

Doufám, že to, co vidíte, je,

že tyto fotky nejsou fotky mě,

ale konstrukce.

Jsou to konstrukce profesionálů -

kadeřníků, vizážistek, fotografů, stylistů

a všech jejich asistentů, před-produkce a po-produkce,

kteří vytvoří toto. Ale to nejsem já.

Ok, další otázka, kterou dostávám, je:

"Dostáváš věci zadarmo?"

Mám skutečně příliš mnoho 20centimetrových podpatků,

které stejně už normálně nenosím.

Ale věci, které spíš dostanu,

jsou věci v reálném životě. A to je to, o čem moc nemluvíme.

Vyrostla jsem v Cambridge,

a jednou jsem šla do obchodu, ale zapomněla jsem si peníze doma,

a tak mi ty šaty dali zadarmo.

Když jsem byla teenager, někam jsem jela s kamarádkou,

která byla příšerný řidič. Projela křižovatku na červenou.

Samozřejmě nás zastavila policie.

A jediné, co stačilo, bylo říct: "Promiňte, pane strážníku,"

a jely jsme dál.

Dostávám všechny tyhle věci, proto jak vypadám,

ne kdo jsem. Existují lidé, kteří platí za to,

jak vypadají, a ne proto kdo jsou.

Žiji v New Yorku, a za poslední rok,

z oněch 140 000 teenagerů, kteří byli zastaveni policií a kontrolovaní

86 % bylo černých nebo latinsko-amerického původu,

a většina z nich byli mladí muži.

Přitom v New Yorku je pouze 177 000 mladých černých nebo latinsko-amerických mužů.

Takže pro ně to neznamená, zda budou zastavení,

ale spíš kolikrát budou zastaveni a kdy.

Když jsem dělala průzkum k téhle řeči,

přišla jsem na to, že ze všech 13letých děvčat v USA

53 % nemá ráda svá těla,

Toto číslo roste s věkem. V 17 letech s jedná o 78 % děvčat.

Takže, poslední otázka, kterou se mě lidé ptají, je:

"Jaké to je být modelkou?"

A já věřím, že odpověď, kterou čekají je:

"Pokud bys byla trochu štíhlejší a měla lesklejší vlasy,

budeš neuvěřitelně šťastná a úžasná."

A když jsme v zákulisí, může se zdát, že

odpovídáme dost podobně.

Říkáme: "Je úžasné tolik cestovat,

je skvělé pracovat s lidmi, kteří jsou kreativní, inspirovaní a zanícení lidé."

Všechno zmíněné je pravdou, ale je to jen jedna strana mince.

Věc, kterou nikdy neřekneme před kamerou,

kterou jsem ani já nikdy před kamerou neřekla,

je, že jsem nesebevědomá.

Jsem si sebou nejistá, protože musím přemýšlet

nad tím, jak každý den vypadám.

A pokud vás někdy zajímalo,

jestli byste byli šťastnější, pokud byste měli štíhlejší stehna a lesklejší vlasy,

tak byste se někdy měli potkat se skupinou modelek.

Protože to jsou ženy, které mají nejštíhlejší stehna, nejzářivější vlasy a nejúžasnější oblečení,

ale současně jsou to ty nejméně sebevědomé ženy na planetě.

Takže, když jsem psala tuto řeč, shledávala jsem velice obtížné

najít správnou rovnováhu, protože na jednu stranu

mi bylo velice nepříjemné sem jenom přijít a říct:

"Podívejte, získávám všechny tyto výhody, jenom díky tomu, že mi tak byly namíchané karty."

Ale stejně tak my bylo nepříjemné následovat toto tvrzení tím, že:

"Ne vždy mě to dělá šťastnou."

Nejkomplikovanější bylo rozbalit tyto dědičné rysy,

které mě chrání před genderovým a rasovým útlakem

a ze kterých přijímám skoro nejvíce benefitů.

Stejně tak jsem ale poctěna možností být tady

a myslím, že je to dobře, že jsem mohla přijít

před tím než 10, 20, nebo 30 let prošlo mou kariérou,

protože pak už bych těžko vyprávěla, jak jsem dostala svoji první zakázku.

Nebo bych nevyprávěla příběh o tom, jak jsem platila za školu,

což mi přijde právě teď velice důležité.

Pokud je nějaké poučení v mé řeči, doufám, že je to to,

že si všichni uvědomíme

sílu image a naši vizi úspěchu

a vizi neúspěchu.

Děkuji. (Potlesk)