Charles Osborne začal škytat v roce 1922, poté, co na něj spadl vepř. Vyléčil se až o 68 let později a nyní je podle Guinnessovy knihy rekordů držitelem světového rekordu za nejdéle trvající škytavku. Naproti tomu Jennifer Mee z Floridy může být držitelkou rekordu za škytavku s nejvyšší frekvencí, když v roce 2007 škytala víc než čtyři týdny padesátkrát za minutu. Takže, co vlastně způsobuje škytavku? Lékaři poukazují na to, že škytavka často vychází z impulsů, které roztahují žaludek, jako je polykání vzduchu nebo příliš rychlá konzumace jídla nebo pití. Ostatní škytavku spojují se silnými emocemi nebo s reakcemi na ně: smích, pláč, úzkost a vzrušení. Pojďme se podívat, co se děje, když škytáme. Začíná to mimovolnou křečí nebo náhlou kontrakcí bránice, velkého kupolovitého svalu pod našimi plícemi, který používáme při nádechu. To je téměř okamžitě následováno náhlým uzavřením hlasivek a otvoru mezi nimi, který se nazývá hlasivková štěrbina. Pohyb bránice spouští náhlé nasátí vzduchu, ale uzavření hlasivek mu nedovolí vstoupit do průdušnice a dostat se do plic. To také vytváří charakteristický zvuk: „škyt”. Doposud není známo, jakou funkci vlastně škytavka má. Nezdá se, že by měla jakékoli zdravotní nebo fyziologické přínosy. Proč začít vdechovat vzduch, abychom jej náhle zastavili před vstupem do plic? Anatomické struktury nebo fyziologické mechanismy bez zjevného účelu představují pro evoluční biology výzvu. Slouží takové struktury nějaké skryté funkci, která dosud nebyla objevena? Nebo jsou to zbytky naší evoluční minulosti, které kdysi sloužily nějakému důležitému účelu a do současnosti přetrvávají pouze jako pozůstatky? Jednou z myšlenek je, že se škytavka objevila mnoho milionů let před lidmi. Vědci se domnívají, že se plíce vyvinuly jako struktura, která prvním rybám, z nichž mnohé žily v teplé, stojaté vodě s trochou kyslíku, umožňovala využít jeho hojného výskytu nad vodní hladinou. Když se potomci těchto zvířat později přestěhovali na souš, přešli z dýchání pomocí žaber na dýchání pomocí plic. To se podobá mnohem překotnějším změnám, kterým dnes čelí žáby, které se mění z pulců s žábrami na dospělé jedince s plícemi. Tato hypotéza naznačuje, že škytavka je pozůstatkem dávného přechodu z vody na souš. Vdechování, které přesouvalo vodu přes žábry, po kterém následovalo rychlé uzavření hlasivkové štěrbiny, což zabránilo vniknutí vody do plic. Podporují to důkazy, které naznačují, že neurální struktury, které dávají vzniknout škytavce, jsou téměř identické s těmi, které jsou zodpovědné za dýchání u obojživelníků. Další skupina vědců věří, že nám byl reflex do dneška ponechán, protože ve skutečnosti poskytuje důležitou výhodu. Poukazují na to, že skutečná škytavka se vyskytuje pouze u savců a že nebyla zachována u ptáků, ještěrek, želv nebo u jiných zvířat dýchajících výhradně vzduch. Škytavka se navíc objevuje u lidských miminek dlouho před narozením a je daleko častější u dětí než u dospělých. Vědecké vysvětlení tohoto jevu se týká jedinečné aktivity savců ‒ kojení. Odvěký škytavkový reflex byl savci možná uzpůsoben, aby pomohl odstranit vzduch ze žaludku jako nám známé říhnutí. Náhlé rozšíření bránice by dostalo vzduch ze žaludku, zatímco uzavření hlasivkové štěrbiny by zabránilo vniknutí mléka do plic. Někdy je škytavka nekonečná, a proto se ji snažíme zastavit všemožnými triky: nepřetržitým pitím studené vody, zadržováním dechu, co největším soustem medu nebo burákového másla, dýcháním do papírového sáčku nebo nečekaným vylekáním. Vědci bohužel teprve musí ověřit, zda některý z těchto triků funguje lépe nebo trvaleji než ty ostatní. Nicméně my známe něco, co rozhodně nefunguje.