Leslie Morgan Steiner: Proč oběti domácího násilí zůstávají

Leslie Morgan Steiner prožila „šílenou lásku“ – byla bláznivě zamilovaná do muže, který ji týral a ohrožoval její život. Steiner vypráví o temné stránce svého vztahu, uvádí na pravou míru mylné představy mnoha lidí o obětech domácího násilí a vysvětluje, jak my všichni můžeme pomoci prolomit ticho. (Natočeno na TEDxRainier.)

Jsem zde, abych hovořila
o znepokojující otázce,

která má stejně tak znepokojující odpověď.

Mým tématem je tajemství domácího násilí,

a otázka, do které se pustím,

bude jediná otázka,
kterou si každý klade:

„Proč s ním zůstává?“

„Proč by někdo zůstával s mužem,
který ji bije?“

Nejsem psychiatr, sociální pracovník,

ani odborník na domácí násilí.

Jsem jen žena,
která vám poví svůj příběh.

Bylo mi 22. Právě jsem
vystudovala Harvardovu univerzitu.

Odstěhovala jsem se do
New Yorku kvůli mé první práci

jako autorka a redaktorka časopisu Seventeen.

Měla jsem svůj první byt,

svou první malou zelenou kartu American Express,

a měla jsem obrovské tajemství.

Mým tajemstvím byla tato zbraň,

kterou mi na hlavu mířil muž,

o kterém jsem si myslela,
že je můj životní partner.

Mnohokrát.

Muž, kterého jsem milovala více
než kohokoliv na Zemi,

mi držel zbraň u hlavy
a vyhrožoval, že mě zabije,

tolikrát, že se to ani nedá spočítat.

Jsem zde, abych vám pověděla
příběh šílené lásky.

Psychologické pasti
přestrojené za lásku,

do které se chytí miliony žen
a dokonce i několik mužů.

A to každý rok.

Tohle může být i váš příběh.

Nevypadám jako typická
oběť domácího násilí.

Mám bakaláře z angličtiny na Harvardu

a MBA z marketingu na
Wharton Business School.

Většinu mé kariéry jsem
pracovala pro firmy z Fortune 500,

včetně Johnson & Johnson,
Leo Burnett a The Washington Post.

Téměř 20 let jsem provdaná
za svého druhého manžela

a spolu máme tři děti.

Můj pes je černý labrador,
a řídím minidodávku Hondu Odyssey.

(Smích)

Takže mým prvním vzkazem pro vás je,
že domácí násilí

se děje každému –

všem rasám, všem náboženstvím,
nehledě na příjem a stupeň vzdělání.

Je všude.

A mým druhým vzkazem je,
že si všichni myslí,

že se domácí násilí
děje jen ženám.

Že je to ženská záležitost.

Ne tak úplně.

Přes 85 procent agresorů tvoří muži,
a k domácímu násilí

dochází jen v důvěrných, vzájemně závislých,
dlouhotrvajících vztazích,

jinými slovy v rodinách.

Na posledním místě,
kde bychom předpokládali násilí,

což je důvod, proč je domácí násilí tak matoucí.

Řeknu vám, že jsem se považovala
za poslední bytost na Zemi,

která by zůstala s člověkem, co ji bije.

Ale ve skutečnosti jsem kvůli svému
věku byla úplně typická oběť.

Bylo mi 22 a ve Spojených státech

je u žen mezi 16 až 24 lety
třikrát pravděpodobnější,

že se stanou oběťmi domácího násilí

než ženy jiného věku.

A přes 500 žen a dívek tohoto věku

zabije každý rok jejich násilný partner,

přítel, nebo manžel v USA.

Byla jsem také typická oběť,
protože jsem nevěděla nic

o domácím násilí, jeho varovných
signálech nebo vzorech.

Potkala jsem Conora jedné
studené, deštivé, lednové noci.

Posadil se vedle mě v newyorském metru

a začal mě balit.

Řekl mi dvě věci.

První byla, že také vystudoval
univerzitu v Ivy League,

a že pracuje v působivé bance na Wall Street.

Ale nejvíce na mě při našem
prvním setkání zapůsobilo,

že byl chytrý a zábavný

a vypadal jako kluk z venkova.

Měl takové velké tváře,
tváře jako jablíčka,

a vlasy blonďaté jako pšenice,

a vypadal tak sladce.

Jedna z nejchytřejších věcí,
které Conor od samého počátku prováděl,

bylo vytváření iluze, že já jsem
ve vztahu dominantní partner.

Tohle se mu vedlo hlavně ze začátku tím,

že mě zbožňoval.

Začali jsme spolu chodit
a on na mně miloval úplně všechno,

že jsem byla chytrá,
že jsem studovala na Harvardu,

že jsem nadšeně pomáhala mladým
dívkám a pouštěla se do své práce.

Chtěl vědět všechno o mé rodině,

mém dětství, mých nadějích a snech.

Conor mi důvěřoval.
Jako spisovatelce a jako ženě

způsobem, jakým to nikdo dříve neudělal.

A také mezi námi vytvořil
kouzelné prostředí důvěry,

tím, že mi prozradil své tajemství,

které bylo, že jako hodně malého chlapce od 4 let

ho brutálně a opakovaně
fyzicky týral

jeho nevlastní otec.

A týrání dosáhlo takových rozměrů,
že ani nedokončil osmou třídu,

i přesto, že byl velice chytrý.

Téměr 20 let strávil budováním nového života.

Proto pro něj také ten titul z Ivy League,

práce na Wall Street a zářivá budoucnost

tolik znamenaly.

Kdybyste mi řekli,

že takový chytrý, vtipný, citlivý muž,
který mě zbožňuje,

mi jednoho dne bude diktovat,
jestli mám nosit make-up či nikoliv,

jak krátké budou mé sukně,

kde budu žít, jakou práci vezmu,

kdo budou mí přátelé
a kde strávím Vánoce...

Vysmála bych se vám.

Protože ze začátku nebyly v Conorově chování
známky násilí,

manipulace ani hněvu.

Nevěděla jsem, že první fáze

v každém vztahu s domácím násilím

je svést a okouzlit oběť.

Také jsem nevěděla, že druhým
krokem je oběť izolovat.

Conor prostě nepřišel domů a neřekl:

„Hele, tyhle blbosti
s Romeem a Julií byly skvělý,

ale musím se dostat do další fáze,

kde tě budu izolovat a týrat.“ (Smích)

„Takže potřebuju, abys vypadla z baráku,

kde můžou sousedi slyšet tvůj křik

a taky z města, kde máš přátele, rodinu

a kolegy, kteří můžou vidět modřiny.“

Místo toho přišel Conor v pátek večer domů

a řekl mi, že toho dne podal výpověď

ve své vysněné práci,

a řekl, že podal výpověď kvůli mně.

Protože díky mně se cítí v bezpečí a milovaný,

takže si už na Wall Street
nemusel nic dokazovat.

A tak chtěl prostě odjet z města,

pryč od jeho násilnické, dysfunkční rodiny,

a přestěhovat se do
malého městečka v Nové Anglii,

kde by spolu se mnou mohl začít nový život.

Poslední věc, kterou jsem já chtěla,
bylo opustit New York

a mou vysněnou práci.

Ale myslela jsem, že pro
životního partnera se musíte obětovat,

Takže jsem souhlasila, opustila svou práci

a spolu s Conorem jsme opustili Manhattan.

Neměla jsem ponětí,
že jsem se pustila do šílené lásky,

že jsem po hlavě padala do pečlivě nastražené

fyzické, finanční i duševní pasti.

Dalším krokem v domácím násilí je

vyhrožovat samotným násilím

a sledovat její reakci.

A právě tady přišly na řadu zbraně.

Jakmile jsme se přestěhovali do Nové Anglie,

tedy místa, kde se měl Conor
cítit bezpečně,

koupil si tři zbraně.

Jednu nechával v přihrádce našeho auta.

Druhou schovával pod polštář v naší posteli,

a třetí nosil pořád u sebe v kapse.

A říkal, že tyhle zbraně potřebuje

kvůli traumatu, které zažil jako malý kluk.

Potřeboval je, aby se cítil chráněný.

Ale ty zbraně pro mě byly skutečným znamením,

a i když na mě nevztáhl ruku,

můj život byl ve vážném nebezpečí
každou minutu každého dne.

Poprvé mě Conor fyzicky napadl

pět dnů před naší svatbou.

Bylo 7 ráno a ještě jsem
na sobě měla noční košili.

Pracovala jsem na počítači a snažila
se dokončit jednu písemnou práci,

byla jsem z toho tak otrávená

a Conor využil můj vztek jako záminku,

aby položil své ruce kolem mého krku

a sevřel ho tak pevně, že jsem
nemohla dýchat ani křičet.

A využil toho sevření,

aby mou hlavou několikrát praštil o zeď.

O pět dnů později už modřiny na krku akorát vybledly

a já jsem si oblékla matčiny svatební šaty

a vzala si ho.

Navzdory tomu, co se stalo,

jsem si byla jistá, že budeme žít šťastně až do smrti.

Protože jsem ho milovala
a on hrozně miloval mě.

A tolik, tolik ho to mrzelo.

Jen byl tak strašně vystresovaný z naší svatby

a z toho, že budeme rodina.

Byl to ojedinělý incident,

a on mi už nikdy neublíží.

Opakovalo se to dvakrát na líbánkách.

Poprvé, když jsem řídila,
abych našla jednu skrytou pláž

a ztratila jsem se.

Udeřil mě z boku do hlavy tak silně,

že jsem se druhou stranou hlavy několikrát

praštila o okénko.

A pak o pár dní později, když
jsme jeli domů z líbánek,

se rozčílil kvůli dopravě

a hodil mi do tváře vychladlý Big Mac.

A pak mě Conor mlátil jednou
či dvakrát týdně

dalších dva a půl roku našeho manželství.

Pletla jsem se, když
jsem si myslela, že jsem jediná

a samotná v takové situaci.

Každá třetí americká žena

má zkušenosti s domácím násilím
nebo pronásledováním v průběhu života,

a CDC hlásí 15 milionů dětí,

které jsou každý rok zneužívány.
15 milionů.

Vlastně jsem byla
v opravdu dobré společnosti.

Zpátky k mé otázce:

Proč jsem zůstala?

Odpověď je prostá.

Nevěděla jsem, že mě zneužívá.

I přes to, že mi u hlavy držel nabitou zbraň,

shodil mě ze schodů,

vyhrožoval, že zabije našeho psa,

vytáhl klíček ze zapalování,
když jsem jela po dálnici,

nasypal mi do vlasů mletou kávu,

když jsem se oblékala na pracovní pohovor.

Nikdy jsem si o sobě nepomyslela,
že jsem týraná žena.

Místo toho jsem byla velmi silná žena,

zamilovaná do velmi nešťastného muže,

a byla jsem jediný člověk na Zemi,

který mohl pomoci Conorovi
čelit svým problémům.

Druhá otázka, na kterou se každý ptá:

Proč prostě neodejde?

Proč jsem neodešla?
Mohla jsem přece kdykoliv odejít.

Pro mě je to ta nejsmutnější a nejbolestivější
otázka, na kterou se lidé ptají.

Protože my oběti víme něco,
co vy většinou nevíte:

Je neuvěřitelně nebezpečné
odejít od násilníka.

Protože posledním krokem v domácím násilí

je zabít ji.

Přes 70 procent vražd během domácího násilí

se stane poté, co oběť ukončí vztah.

Poté, co odejde,

protože pak už nemá násilník co ztratit.

Jiné následky zahrnují
dlouhotrvající pronásledování,

a to i když se násilník znovu ožení;

odpírání finančních zdrojů;

a manipulace se soudem
pro rodinné záležitosti,

aby vystrašil oběť a její děti,

které soudci pravidelně nutí, aby

trávily svůj čas o samotě

s mužem, který bil jejich matku.

A přesto se ptáme, proč prostě neodešla?

Byla jsem schopná odejít

až kvůli poslednímu, sadistickému útoku,

který prolomil veškeré mé popírání.

Uvědomila jsem si, že muž,
kterého jsem tolik milovala,

mě zabije, pokud ho nechám.

Takže jsem prolomila ticho.

Řekl jsem to každému.

Policii, sousedům,

mým přátelům a rodině, naprostým cizincům.

A dnes tady stojím,
protože vy všichni jste mi pomohli.

Máme tendenci škatulkovat oběti

jako příšerné titulky v novinách,

sebevražedné ženy, poškozené zboží.

Na otázku „Proč zůstává?“

odpoví někteří lidé:
„Je to její chyba, že zůstala.“

Jako kdyby se oběti
schválně zamilovaly do mužů,

kteří nás chtějí zničit.

Ale od vydání „Crazy Love“

jsem slyšela stovky
příběhů od mužů i žen,

které také odešly,

které z toho, co se stalo,
dostaly neocenitelnou životní lekci

a které si vybudovaly nový život,
radostný a šťastný život

jako zaměstnankyně, ženy a matky,

život bez jakéhokoli násilí. Jako já.

Protože se ukázalo, že jsem opravdu velice
typická obět domácího násilí

a také typický přeživší domácího násilí.

Znovu jsem se provdala
za milého a něžného muže

a máme spolu tři děti.

Mám černého labradora a minidodávku.

Co už nikdy mít nebudu,

nikdy,

je nabitá zbraň, kterou mi na hlavu

míří někdo, kdo říká, že mě miluje.

Právě teď si možná myslíte:

„Páni, to je fascinující,“

nebo „Páni, ta byla ale pitomá,"

ale celou tu dobu jsem vlastně
mluvila o vás.

Přísahám, že je tu několik lidí,

kteří mě teď poslouchají,

a kteří jsou právě týráni

nebo byli týráni jako děti

nebo jsou to násilníci sami.

Týrání může postihnout vaši dceru,

sestru, nejlepší přítelkyni, právě teď.

Byla jsem schopná
ukončit ten svůj šílený románek tím

že jsem prolomila ticho.

Ještě dnes to ticho prolamuji.

Je to můj způsob,
jak pomáhat ostatním obětem

a toto je má závěrečná prosba na vás.

Mluvte o tom, co jste tady slyšeli.

Týrání se daří jen v tichu.

Máte tu moc domácí násilí ukončit

jen tím, že na něj upozorníte.

My oběti potřebujeme každého.

Potřebujeme každého z vás,
abyste pochopili

tajemství domácího násilí.

Ať týrání vyjde na povrch tím,
že o něm budete mluvit

se svými dětmi, kolegy,

vašimi přáteli a rodinou.

Znovu udělejte z přeživších úžasné a milované lidi

s řádnou budoucností.

Rozpoznejte první známky násilí

a svědomitě zakročte,

omezte jej, ukažte oběti bezpečnou cestu ven.

Spolu můžeme udělat naše lůžka,

naše jídelní stoly a naše rodiny

bezpečnými a poklidnými oázami,
jakými by měly být.

Děkuji.

(Potlesk)