Angela Patton: Tanec otce a dcery… ve vězení

V organizaci „Camp Diva“ pracuje Angela Patton na pomoc dívkám a otcům zůstat navzájem ve spojení a ve svých životech. Ale co taková děvčata, jejichž otcové s nimi být nemohou – protože jsou ve vězení? Angela vypráví příběh velmi výjimečného tancování s otci a dcerami. (Natočeno na TEDxWomen)

Seděla jsem s mými děvčaty,

a Joy řekla:

„Sakra, kéž by mi dal pokoj.

Můj táta, neustále mi volá.“

„Máš štěstí, že ti vůbec volá,“ řekla Jasmine.

„Neslyšela jsem o tátovi už roky.“

V tomto okamžiku jsem věděla, že děvčata potřebovala

způsob, jak se spojit se svými otci.

V mé neziskové organizaci „Camp Diva“

máme tyto typy konverzací neustále

jako způsob pomoci dívkám afrického původu

připravit se na přechod od dívky do dospělé ženy.

Tyto dívky prostě jen potřebovaly

způsob, jak pozvat jejich otce do svých životů

za jejich podmínek.

Tak jsem se děvčat zeptala:

„Jak můžeme ostatním dívkám pomoci

rozvíjet prospěšný vztah s jejich otci?“

„Uspořádejme taneční zábavu,“ jedno děvče vykřiklo

a všechna děvčata ji rychle podpořila.

Začala snít o veškeré výzdobě,

pozvánkách, šatech, které si na sebe vezmou

a co by si jejich otci na sebe mohli a nemohli vzít. (Smích)

Rozeběhlo se to ani jsem nestačila mrknout,

ale i kdybych děvčata mohla zabrzdit,

neudělala bych to,

protože jedna věc, kterou jsem se přes těch

deset let práce s děvčaty naučila, je to,

že již vědí, co potřebují.

Moudrost žije uvnitř nich.

Dokud mají infrastrukturu,

mentorství a prostředky,

dokáží vybudovat to, co potřebují

ne pouze aby přežila, ale aby vzkvétala.

Tak jsme měli taneční zábavu

a dívky a jejich otci přišli v zástupech.

Byli perfektně oblečeni.

Chovali se příjemně.

(Smích)

Chovali se přihlouple.

Opravdu si užívali společnost jeden druhého.

Byl to obrovský úspěch.

A děvčata se rozhodla z toho udělat každoroční událost.

A jak šly měsíce za sebou

a nadešel znovu čas přichystat taneční zábavu,

jedna dívka jmenující se Brianna promluvila

a řekla:

„Můj táta na tancování přijít nemůže,

a jsem z tohohle velmi smutná.“

„Proč ne?“ ptala se děvčata.

„Protože je ve vězení.“ statečně přiznala.

„Dobrá, nemůžou ho prostě na den pustit?“ zeptala se jedna z dívek. (Smích)

„A přijít v poutech?

To je horší, než kdyby tu nebyl vůbec.“

V tom momentě jsem uviděla příležitost

pro děvčata využít situace

a stát se vlastními hrdiny.

Tak jsem se zeptala: „Co myslíte, že bychom s tím měli udělat?

Chceme, aby si každá dívka užila tanec, ne?“

Tak se dívky na chvíli zamyslely

a jedno děvče navrhlo

„Proč prostě neuspořádáme tanec ve vězení?“

Většina děvčat o této možnosti pochybovala,

a říkala „Zbláznila ses?

Kdo by dovolil bandě malých holek,

nastrojených –“ (Smích)

“– aby přišla do vězení a tancovala s jejich otci ve Spongebob kombinézách?“

Takhle je nazývaly.

Řekla jsem „Děvčata, nuže,

nikdy nevíte, dokud se nezeptáte.“

Tak byl sepsán dopis šerifovi v Richmond City,

který byl podepsán všemi děvčaty společně.

A řekla bych, že šerif je velmi výjimečný člověk.

Okamžitě mě kontaktoval a řekl,

že kdykoli je příležitost k nim přivést rodiny,

jsou jeho dveře vždy otevřené.

Protože jedna věc, kterou věděl jistě, byla,

že když jsou otci ve spojení s jejich dětmi,

je méně pravděpodobné, že se do vězení vrátí.

Takže,

bylo pozváno 16 chovanců a 18 děvčat.

Dívky byly oblečeny ve svátečním

a otcové vyměnili své žluto modré kombinézy

za košile a kravaty.

Objímali se.

Dělili se o plně zajištěné jídlo - kuře a rybu.

Spolu se smáli.

Bylo to překrásné.

Otcové a jejich dcery dokonce zažili

příležitost fyzického spojení,

něco, co spousta z nich ani nějakou dobu

neměla.

Otcové měli prostor k tomu, aby si mohli

se svými dcerami hrát,

odtáhnout jejich židle a natáhnout ruku k tanci.

Dokonce i dozorci brečeli.

Ale po taneční zábavě

jsme si uvědomili, že táta ve vězení stále bude.

Tak jsme potřebovali vytvořit něco,

co by si mohli vzít s sebou.

Tak jsme do toho zapojili malé Flip kamerky,

přiměli jsme je se do kamerek podívat

a jen se navzájem vyslechnout --

jejich vzkazy, jejich myšlenky.

Záměrem bylo to použít jako upomínka,

takže kdyby se jim začalo stýskat

a cítili by se od sebe odpojeni,

mohli by se znovu připojit pomocí těchto záběrů.

Nikdy nezapomenu, jak se jedno děvče s kamerou podívalo

otci do očí a řeklo:

„Tatínku, když se na mě podíváš, co vidíš?“

Jelikož naši tatínci jsou našimi zrcadly,

která odrážíme,

když se rozhodneme, jaký typ muže si zasloužíme,

a jak nás vidí po zbytek našeho života.

Vím to moc dobře,

protože jsem byla jednou z těch šťastných dívek.

Měla jsem

svého otce vždy ve svém životě.

Je tu dokonce i dnes.

(Potlesk)

A proto je pro mě nesmírně výjimečné

zajistit, že jsou tyto dívky

ve spojení s jejich otci.

Zvláště ty, které jsou odděleny

díky ostnatým drátům a kovovým dveřím.

My jsme pouze vytvořili způsob

pro dívky, které tíží na srdci jejich otázky,

aby se mohly svých otců na tyto otázky zeptat,

a způsob dát otcům svobodu jim odpovědět.

Protože víme, že otcové

odcházejí s touto myšlenkou:

Jaký druh ženy připravuji na vpuštění do světa?

Jen proto, že je otec zavřený,

to neznamená, že by měl být odstřižený

od života své dcery.

(Potlesk)