Fahad Al-Attiya: Země bez vody

Představte si zemi disponující přebytkem energie -- ropou a plynem, slunečním světlem, větrem (a penězi) -- avšak s nedostatkem jedné klíčové, životně důležité látky: vody. Inženýr infrastruktury Fahad Al-Attiya vypráví o překvapivých způsobech, kterými malý katarský národ ze Středního východu získává své zásoby vody.

Salaam alaikum.

Vítejte v Doha.

Jsem vedoucí programu, který zabezpečuje domácí dodávku potravin.

To je má práce na další dva roky,

navrhnout ucelený plán

a poté ho do deseti let uskutečnit --

samozřejmě, společně s mnoha dalšími lidmi.

Ale nejprve vám musím říct o mém příběhu,

o příběhu této země, v níž se všichni dnes nacházíme.

A samozřejmě, většina z vás dnes měla tři jídla

a pravděpodobně je budete mít i zítra.

Takže detailněji, jak vypadal Katar ve 40. letech?

Žilo nás tu okolo 11 000.

Neměli jsme vodu. Nebyla zde energie, ropa, auta, nic z toho.

Většina lidí

žila buď v pobřežních vesnicích, rybařili

nebo to byli nomádi, kteří se toulali krajinou ve snaze najít vodu.

Žádné z vymožeností moderní doby neexistovaly.

Nebyla tu žádná města, které dnes můžete vidět -- žádné Doha, Dubaj, Abu Dhabi, Kuvajt ani Rijád.

Není to tak, že by neuměli rozvíjet města.

Chyběly zdroje pro jejich rozvoj.

A, jak můžete vidět, tak i předpokládaná délka života byla nízká.

Většina lidí umírala kolem 50 let.

Přejděme ke kapitole číslo dva: ropná éra.

V roce 1939 byla objevena ropa.

Nebyla však bohužel naplno komerčně využívána

až do konce druhé světové války.

Co zapříčinila?

Změnila tvář této země, čehož můžete být dnes svědky.

Také způsobila, že všichni ti lidé, kteří putovali pouští

-- hledaje vodu a jídlo,

pokoušejíce se starat o svůj dobytek -- se urbanizovali.

Možná se vám to bude zdát zvláštní,

ale v mé rodině mluvíme odlišnými přízvuky.

Moje matka má přízvuk, který se velmi liší od přízvuku mého otce,

a to nás v této jedné zemi žije okolo 300 000.

V současnosti zde existuje asi 5 nebo 6 přízvuků.

Někdo by se zeptal: „Jak to? Jak se tohle mohlo stát?“

Protože jsme žili roztroušeně.

Nemohli jsme žít pospolu jednoduše proto, že neexistovaly žádné zdroje.

A když se tyto zdroje objevily, například ropa,

začali jsme budovat ony nevšední technologie,

shromažďovat se, protože jsme potřebovali koncentraci.

Lidé se začali navzájem poznávat

a uvědomili jsme si, že máme odlišné přízvuky.

Takže tohle je kapitola dvě: ropná éra.

Podívejme se na dnešek.

Toto je pravděpodobně silueta toho, co většina z vás ví o Doha.

Takže jaká je populace dnes?

Je to 1,7 miliónu lidí.

Za necelých 60 let.

Naše ekonomika průměrně rostla okolo 15 procent za předešlých pět let.

Délka života se zvýšila na 78 let.

Spotřeba vody se zvýšila na 430 litrů

a je jednou z nejvyšších na světě.

Od doby, kdy jsme neměli vůbec žádnou vodu,

ke spotřebě nejvyššího stupně, vyššího než kterýkoliv jiný národ.

Netuším, jestli toto byla reakce na nedostatek vody.

Ale co je na tomto příběhu, který jsem vám právě řekl, zajímavé?

Zajímavé je, že v posledních 5 letech

pokračujeme v 15procentním růstu bez vody.

Toto je historicky významné. Nikdy v historii se to nestalo.

Města byla totálně srovnána se zemí kvůli nedostatku vody.

V tomto regionu se píše historie.

Nejedná se pouze o města, která budujeme,

ale o města se sny a lidmi, kteří by se chtěli stát vědci, lékaři.

Postavte pěkný domov, přiveďte architekta, navrhněte můj dům.

Tito lidé neoblomně považují tento prostor za obyvatelný, i když dřív nebyl.

Ale samozřejmě za použití technologie.

V Brazílii spadne 1 782 milimetrů dešťových srážek ročně.

Katar má 74 a máme tu ten nárůst.

Jak je to možné?

Jak bychom to mohli přežít?

Nemáme vůbec žádnou vodu.

Jednoduše díky tomu obrovskému, mamutímu stroji zvanému odsolování.

Energie je zde klíčovým faktorem. Změnila všechno.

Pumpujeme ji ze země, pálíme ji po tunách,

pravděpodobně většina z vás ji použila na cestě do Doha.

Tohle je naše jezero, pokud jde vidět.

Tohle je naše řeka.

Díky tomuto můžeme všichni používat a užívat si vodu.

Je to nejlepší technologie, kterou tento region mohl kdy mít: odsolování.

Jaká jsou ale rizika?

Bojíte se hodně?

Řekl bych, že pokud se podíváte na globální fakta,

uvědomíte si, samozřejmě, že se bát musím.

Poptávka se zvětšuje stejně jako populace.

Před pár měsíci jsme překročili sedm miliard.

A takové číslo také potřebuje jídlo.

Existuje předpověď, že nás do roku 2050 bude 9 miliard.

Takže země, která nemá žádnou vodu,

se musí bát o to, co se děje za jejími hranicemi.

Také strava se mění.

Díky vystoupání na vyšší sociálně-ekonomickou úroveň

se také lidem změnila strava.

Začali jíst více masa a podobně.

Na druhou stranu výnosy klesají

kvůli klimatickým změnám a dalším faktorům.

A tak si někdo opravdu musí uvědomit, kdy přijde krize.

Taková je situace v Kataru, pro ty, kteří by o ní nevěděli.

Máme rezervu vody pouze na dva dny.

Dovážíme 90 procent našeho jídla

a obděláváme méně než jedno procento naší země.

Omezené množství našich farmářů

bylo donuceno upustit od svých farmářských praktik

jako důsledek politiky volného trhu a vstupu velkých hráčů, atd., atd.

Takže také čelíme rizikům.

Tyto rizika přímo ovlivňují udržitelnost našeho národa a jeho budoucnosti.

Otázka zní, zda existuje řešení.

Existuje udržitelné řešení?

Vskutku existuje.

Tento snímek shrnuje tisíce stránek technických dokumentů,

na kterých jsme pracovali během posledních dvou let.

Začněme s vodou.

Všichni moc dobře víme -- ukazoval jsem vám to dříve -- že potřebujeme tuto energii.

Takže pokud budeme potřebovat energii, tak jaký druh energie to bude?

Vyčerpatelná energie? Fosilní paliva?

Nebo bychom měli použít něco jiného?

Máme komparativní výhodu k použití jiného zdroje energie?

Hádám, že většina z vás si všimla, že máme: 300 slunečných dní.

A proto budeme používat tento obnovitelný zdroj energie k produkci vody, kterou potřebujeme.

A pravděpodobně použijeme 1 800 megawattů ze solárních systémů,

abychom vyprodukovali 3,5 milionu kubických metrů vody.

A to je hodně vody.

Ta voda pak půjde farmářům

a farmáři budou schopní zalévat své rostliny

a budou potom schopni zásobit společnost jídlem.

Ale abychom udrželi horizontální osu --

protože tohle jsou projekty, systémy, které dodáme --

potřebujeme také rozvíjet vertikální osu:

systémová údržba, vysokoúrovňové vzdělání, výzkum a rozvoj,

průmysl, technologie, výroba těchto technologií a následná aplikace, a konečně trhy.

Všechno toto umožní legislativa, politika a předpisy.

Bez toho nemůžeme dělat nic.

Takže teď vytváříme plán.

Do dvou let bychom snad měli být s tímto plánem hotoví

a začali bychom ho uskutečňovat.

Náš cíl je být tísicileté město, právě jako mnoho tísiciletých měst okolo:

Istanbul, Řím, Londýn, Paříž, Damašek, Káhira.

Je nám pouze 60 let, ale chceme jako město

žít navždy, žít v míru.

Mnohokrát vám děkuji.

(Potlesk)